O životě s Italem

Jak jsme v české garáži dělali italské klobásky

Vloni na podzim přišel Andrea s nápadem, že bychom mohli zkusit vyrobit italskou sušenou klobásu (salsiccia, čti „salsíča“). Že nechápe, proč u nás děláme jen samou vařenou (dušenou) šunku. Logicky: pokud to jde v Itálii, proč by to prý nemělo jít i v Česku?

Přes zimu jsme proto celou akci promysleli, všechno do detailů naplánovali a především jsme se snažili najít co nejvhodnější místo. Salsiccia totiž potřebuje teplotu v rozmezí 7-10 stupňů a konstantní vlhkost okolo 60%.

Po dlouhém přemítání jsme jako nejvhodnější místo vytipovali garáž českých rodičů. Přece jen, měla by v ní být poměrně stálá teplota, v únoru a březnu něco málo nad nulou (to aby nám klobásky nepomrzly), ale zase ne moc teplo. Vlhkost se při kontrolním měření zdála taky v pořádku.

A tak jsme začali s výrobou klobásek. Na jaře jsme koupili 5 kg masa, nachystali pepř a sůl. Nic dalšího už není třeba. Stejné suroviny lze mimochodem použít i pro čerstvou klobásku, která je výborná jen tak opečená na pánvičce. Tuto syrovou klobásku můžete nechat 2-3 dny v lednici nebo ji také zmrazit na později.

Celý proces výroby nám zabral asi dvě hodinky od namletí masa přes míchání směsi až po plnění střívka. Bylo zábavné sledovat, jak se můj přítel s mým otcem celou prací baví a těší se na skvělý výsledek. Z masa jsme udělali tři dlouhé stočené kusy klobásy, namotali je na tyč od koštěte a tyč pověsili do garáže. Jenže jak jsme zanedlouho zjistili, v garáži nebyla ani stálá teplota ani vlhkost, jak jsme očekávali.

Pokus o domácí salsiccie. Ještě že z obrázku není cítit ten smrad. 🙂

Po nějakých čtyřech týdnech nastal očekávaný čas sklizně. Klobáska měla podle našich předpokladů být už dostatečně suchá a mít svou specifickou chuť. O víkendu jsme v dobré náladě přijeli k mým rodičům, kde se klobásky nacházely. Táta nás nadšeně uvítal s tím, že jednu klobásku už mezitím stihl ochutnat a že byla moc dobrá. Tak jsme k ní přičichli… A byla naprosto shnilá! Zde bohužel neplatí (jako možná u jiných typů uzenin), že čím smradlavější výsledek je, tím lépe.

A tak jsme sundali zbývající klobásky z tyče a pustili se do jejich kontroly. Všechny kromě jednoho malého kousku byly na vyhození. Maso v garáži chytlo plíseň kvůli proměnlivé vlhkosti a teplotě. Kýženého efektu výborné, voňavé (pro někoho smradlavé), sušené klobásky jsme tak vůbec nedosáhli. Klobásky prostě jen strašně smrděly, protože shnily.

Poučení pro příště? Jelikož nemáme vhodné podmínky (vhodný sklep), radši si zase na našem výletu do Itálie naplníme kufry několika druhy salsiccie. Vřele doporučuji! Je dobře skladná a do kufru se jí po nakrájení na menší kousky vejde spousta! Pozor, doporučuji vám salsicciu nechat nakrájet a zavakuovat u prodejce, aby vám déle vydržela.

A kudy dál? Co takhle si přečíst článek o životě s Italem nebo třeba dvoudílný seriál o tom, co Italovi nechutná a „nevoní“ v Česku (díl první a druhý)?

Dělali jste doma nějaké podobné pokusy, které skončily jako ten náš? Měli byste odvahu vyzkoušet přípravu salsiccie? Pokud ano, napište si, s radostí vám v komentářích poskytnu přesný recept. Kdo ví – možná máte doma lepší podmínky a budete se tak moct stát prvními výrobci a prodejci salsiccie v Česku! 🙂

Líbil se vám dnešní článek? Pokud ano, sdílejte jej prosím s přáteli tlačítky níže.

Grazie e ciao!

Takto vypadá salsiccia po opečení na pánvičce. Mňam!
Previous Post Next Post

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply