Browsing Tag

Život s italem

O životě s Italem

Jak jsme v české garáži dělali italské klobásky

Vloni na podzim přišel Andrea s nápadem, že bychom mohli zkusit vyrobit italskou sušenou klobásu (salsiccia, čti „salsíča“). Že nechápe, proč u nás děláme jen samou vařenou (dušenou) šunku. Logicky: pokud to jde v Itálii, proč by to prý nemělo jít i v Česku?

Přes zimu jsme proto celou akci promysleli, všechno do detailů naplánovali a především jsme se snažili najít co nejvhodnější místo. Salsiccia totiž potřebuje teplotu v rozmezí 7-10 stupňů a konstantní vlhkost okolo 60%.

Po dlouhém přemítání jsme jako nejvhodnější místo vytipovali garáž českých rodičů. Přece jen, měla by v ní být poměrně stálá teplota, v únoru a březnu něco málo nad nulou (to aby nám klobásky nepomrzly), ale zase ne moc teplo. Vlhkost se při kontrolním měření zdála taky v pořádku.

A tak jsme začali s výrobou klobásek. Na jaře jsme koupili 5 kg masa, nachystali pepř a sůl. Nic dalšího už není třeba. Stejné suroviny lze mimochodem použít i pro čerstvou klobásku, která je výborná jen tak opečená na pánvičce. Tuto syrovou klobásku můžete nechat 2-3 dny v lednici nebo ji také zmrazit na později.

Celý proces výroby nám zabral asi dvě hodinky od namletí masa přes míchání směsi až po plnění střívka. Bylo zábavné sledovat, jak se můj přítel s mým otcem celou prací baví a těší se na skvělý výsledek. Z masa jsme udělali tři dlouhé stočené kusy klobásy, namotali je na tyč od koštěte a tyč pověsili do garáže. Jenže jak jsme zanedlouho zjistili, v garáži nebyla ani stálá teplota ani vlhkost, jak jsme očekávali.

Pokus o domácí salsiccie. Ještě že z obrázku není cítit ten smrad. 🙂

Po nějakých čtyřech týdnech nastal očekávaný čas sklizně. Klobáska měla podle našich předpokladů být už dostatečně suchá a mít svou specifickou chuť. O víkendu jsme v dobré náladě přijeli k mým rodičům, kde se klobásky nacházely. Táta nás nadšeně uvítal s tím, že jednu klobásku už mezitím stihl ochutnat a že byla moc dobrá. Tak jsme k ní přičichli… A byla naprosto shnilá! Zde bohužel neplatí (jako možná u jiných typů uzenin), že čím smradlavější výsledek je, tím lépe.

A tak jsme sundali zbývající klobásky z tyče a pustili se do jejich kontroly. Všechny kromě jednoho malého kousku byly na vyhození. Maso v garáži chytlo plíseň kvůli proměnlivé vlhkosti a teplotě. Kýženého efektu výborné, voňavé (pro někoho smradlavé), sušené klobásky jsme tak vůbec nedosáhli. Klobásky prostě jen strašně smrděly, protože shnily.

Poučení pro příště? Jelikož nemáme vhodné podmínky (vhodný sklep), radši si zase na našem výletu do Itálie naplníme kufry několika druhy salsiccie. Vřele doporučuji! Je dobře skladná a do kufru se jí po nakrájení na menší kousky vejde spousta! Pozor, doporučuji vám salsicciu nechat nakrájet a zavakuovat u prodejce, aby vám déle vydržela.

A kudy dál? Co takhle si přečíst článek o životě s Italem nebo třeba dvoudílný seriál o tom, co Italovi nechutná a „nevoní“ v Česku (díl první a druhý)?

Dělali jste doma nějaké podobné pokusy, které skončily jako ten náš? Měli byste odvahu vyzkoušet přípravu salsiccie? Pokud ano, napište si, s radostí vám v komentářích poskytnu přesný recept. Kdo ví – možná máte doma lepší podmínky a budete se tak moct stát prvními výrobci a prodejci salsiccie v Česku! 🙂

Líbil se vám dnešní článek? Pokud ano, sdílejte jej prosím s přáteli tlačítky níže.

Grazie e ciao!

Takto vypadá salsiccia po opečení na pánvičce. Mňam!
O životě s Italem

Jak se žije s Italem?

V tomto článku vám přináším výběr Italových (a teď už vlastně i mých) zvyků a perliček z našeho soužití. Celý text je skládankou ze zážitků s mým partnerem. Nutno dodat, že Italové mezi sebou se hodně liší, velké rozdíly jsou například mezi severními a jižními Italy. Ti jižní jsou často více vázaní na rodinu a přátele, jsou otevřenější a více přátelští (i k cizím lidem). Taky je pro ně mnohem důležitější jídlo, než pro seveřany.

Andrea, zabraný do přípravy cuket a lilků na grilu, spolu s asistentem. Recept najdete na Instagramu – stačí kliknout sem.
  • Jelikož momentálně žijeme v Česku, navštěvujeme převážně moji část rodiny. Tyto návštěvy nejsou pro přítele nikdy problém, ačkoliv česky nemluví. Jen zhruba rozumí, překladatele pak dělám já. Před každou návštěvou taky přemýšlí, co bychom na návštěvu mohli dovézt dobrého – třeba něco uvařit. Vtipné je, že můj děda pořád nedokáže pochopit, že pokud použije německá nebo ruská slova, není to pro Andreu o nic srozumitelnější než čeština. 🙂
  • Můj přítel velmi rád vaří, což ale není ani mezi Italy samozřejmost. Jeho sestra to má přesně naopak takže ten, kdo zdědil “vařící gen” po mamince, je on. Rád zkouší nové kombinace chutí a většinou mu vychází výborně. Vaření pro něj totiž je hlavně koníček. Když mě poprvé pozval k sobě domů, uvařil mi tak dobře, že jsem rovnou zůstala. 🙂 
  • Do doby, než jsme se poznali, neměl Andrea prakticky žádnou motivaci se učit česky. Naučil se slova z jídelního lístku a tím to skončilo. Teď už má sice i nějakou motivaci, jde to ale opravdu hodně pomalu. Ale už si vyřídil dokonce i přechodný pobyt!
  • V Itálii se Andrea se svými přáteli často vídá ve skupině. Všichni dohromady (bez dětí i s dětmi) plánují společné víkendové aktivity. Každý se může zapojit. Často taky společně grilují, výletují nebo v týdnu zajdou na večeři. Je taky naprosto normální, že Ital jde na návštěvu třeba ke kamarádce (a naopak), na oběd nebo jen tak na večeři, a to bez jakýchkoliv jiných úmyslů. Takové pozvání na oběd pak znamená opravdu jen to, že se bude dobře jíst, pít a povídat. 🙂
  • Pokud chcete zajít s kamarádem třeba v Římě po práci na pivo, stačí mu prostě jen zavolat a on klidně pojede hodinu a půl přes město. Musím uznat, že z tohoto pohledu jsou Italové daleko spontánnější a taky společenštější, než my. Nemusí totiž setkání s přáteli plánovat dopředu, prostě se domluví a vyrazí…
  • Kolem jídla se pro Itala (nejen pro toho mého) točí prakticky celý den. Nejí sice 5x denně jako my (většinou jen 3x), jídlo je pro něj ale událost. Italové navíc rádi jí ve společnosti. Mají jiné časy jídel, obědvá se kolem 2-3 hodiny, večeří se klidně i v 10 hodin. Hlavně v létě se večeře posouvá na pozdější hodinu, a to klidně i v rodině s malými dětmi. V italské televizi také neustále běží spousta pořadů o vaření, které mají velkou sledovanost. A u snídaně je naprosto normální se bavit o tom, co bude k večeři. Mě osobně v tomto směru ale nejvíc pobavily videorecepty na přípravu těstovin, běžící na obrazovkách v římském metru…
  • Můj Ital miluje čistotu. Často se mi stává, že přijdu z práce domů a je vysáto, umyto a uklizeno. Andrea si na tom velmi zakládá. Jediné, v čem se trošku počeštil je to, že se doma přezouvá z bot do přezůvek. To se u nich běžně nedělá i proto, že často používají v domech spíš studenou dlažbu než teplou dřevěnou nebo jinou podlahu či celoplošné koberce.
  • Co jsem se zase naučila já od Andreovy rodiny je, že správná italská postel má nejméně pět vrstev. Není to jen prostěradlo a peřina. Navíc je tu přehoz a “meziprostěradlo”, jak bych to pojmenovala. Někdy se ale přidá ještě jedna dvě deky – to kdyby v chladných měsících, kdy v Římě klesá teplota i k neuvěřitelným DESETI stupňům nad nulou, náhodou byla Italům zima! 🙂
  • Andreovi rodiče si asi na začátku mysleli, že v Česku jsme chudí a spousta věcí se u nás koupit nedá. Když poprvé přijeli za námi do Česka, dovezli autobusem tři obrovské kufry po 30 kilech – jeden a půl kufru byly jen těstoviny! Kufry byly zčásti plné produktů, které se tu opravdu koupit nedají, takové věci vždy velmi ocením. Nejvíc mě ale pobavily zubní pasty a šampony, které byly kromě italského textu nachlup stejné, jako ty u nás… 🙂 Ale takový domácí olivový olej je vynikající!
  • V česku můj Ital řídí slušně, respektuje naše pravidla. Jakmile se ale přesuneme do Říma, řídí jako rodilý Říman (což sice není, ale žil a pracoval tam pěkných pár let). To znamená, že dopravní značení je pouze doporučující a člověk si často musí vytvářet “kreativní parkovací místa” (tzv. parcheggio creativo, čti „parkedžo kreatývo“), protože jinak prostě vůbec nezaparkuje. Místní policie situaci do jisté míry toleruje. Zajímavé ale je, že když jsem zkoumala počty nehod v Římě ve srovnání s našimi městy, není to v poměru na počet a hustotu obyvatel tak velký rozdíl. Z mého pohledu řídí příšerně (přítel by řekl “jinak”), umí v tom ale chodit. Ale jako cizinci autem do Říma nejezděte, pokud je vám život drahý!

A kam dál? Můžete si přečíst o tom, proč byste se i vy mohli naučit Italsky a třeba zažít některé z mých postřehů v Itálii na vlastní kůži. 🙂 Mám pro vás totiž článek plný motivace! A pokud by vás zajímalo, co ne úplně dobře funguje v Itálii, mrkněte sem.

A co vy? Máte osobní zkušenosti s některými z mých střípků, třeba z vaší dovolené? Co vám přijde milé a co naopak přehnané? Těším se na vaše komentáře!

Tak zase příště! Ciao!

Trhy s čerstvým ovocem, zeleninou, rybami či ořechy v Římě. Překvapil mě velký výběr zeleniny i ovoce vysoké kvality za příznivé ceny.