Je život s cizincem procházka růžovou zahradou nebo ne? Zajímá vás, jak to vnímají (nejen) české a slovenské ženy, co je trápí a co jejich partnery odlišuje od českých mužů? Zeptali jsme se jich na osobní zkušenost. Všechny ženy dostaly podobné otázky. Odpovědi byly ale různé, někdy i docela překvapivé.
V tomto díle seriálu jsme vyzpovídali Blanku Teleckou-Rice. Blanka žije v Kalifornii s manželem, který pochází z Ameriky. Svůj životní příběh vypráví na webu Deník tety Blanky. Její (nejen) americké postřehy najdete i na Facebooku a Instagramu. Píše o svých letech v Kalifornii, o cestování a sdílí své životní radosti i strasti.
1. Představ se nám a popiš, co ve svém životě děláš?
Jmenuju se Blanka, původem z malé vesničky poblíž Ostravy. Už odmala jsem chtěla cestovat a učit se nové jazyky a když jsem se po střední nedostala na výšku, rozhodla jsem se pro program aupair v USA.
Amerika mě nikdy nelákala, ale chtěla jsem se opravdu „ponořit“ do nové kultury. Během programu jsem se poznala s Jeffem (kterému neříkám jinak než „hubby“) a do roka jsme se vzali.
Momentálně bydlíme na ostrově Alameda v Kalifornii. Jsem recruiter — náborář/personalista, který pomáhá software firmám hledat nové lidi. Koníčků nemám hodně, nejvíce si užíváme procházky a túry s našima dvěma psiskama, cestování, objevování nových jídel a restaurací, tancování a filmy. Já vím, hrozná nuda, ale jsem velký workoholik, tak mi potom na moc koníčků nezbývá čas. Ráda se taky poznávám s novými lidmi, takže pokud máš cestu kolem SF, dej vědět, vezmu tě na kafe!
2. Odkud pochází tvůj partner?
Hubby je Američan. Jeho rodina je původně z New Jersey, ale jeho rodiče se přestěhovali do Massachusetts, kde se manžel narodil. Pár let dokonce bydlel i na ostrově Nantucket, kde jsme se nakonec na pláži i vzali (článek o svatbě najdete zde).
3. Jak dlouho jste spolu?
Uff, dlouho! 😀 Přes 9 let a 8 let svoji.
4. Co jsi ve svém životě musela kvůli partnerovi změnit? V čem ses mu musela přizpůsobit? Lituješ toho někdy?
Já si nemyslím, že bych něco MUSELA měnit. Dospívali jsme tak nějak spolu.
Největší změnou pro mě byla asi samotná svatba — nikdy jsem si nemyslela, že se budu vdávat, a už vůbec ne tak mladá. Ale měli jsme dost omezené možnosti a prostředky na víza, takže jsme se rozhodli to řešit svatbou.
Co mě ale okolnosti (a hubby) donutily změnit je moje mentalita. Myslím, že z Čech jsem si vezla takový ten názor „jsem průměrný člověk, nejsem žádný génius, určité okolnosti nemůžu změnit, tak proč se snažit.“ Manžel je extrémně ambiciózní a nespokojí se jen tak s něčím. Chtěl, abych byla svou nejlepší verzí a díky jeho podpoře jsem se například ocitla na jedné z nejlepších univerzit v Americe. Neustále mě pohání k lepšímu, ať už je to práce, víc peněz, lepší fyzička, cokoliv.
Vůbec ničeho nelituju. I kdyby nám to, nedejbože, někdy neklapalo a museli bychom jít každý svou cestou, budu mu vždycky vděčná za tu jeho důvěru a neustálou podporu, která ze mě udělala podobně ctižádostivého člověka.
5. Jaké jsou pro tebe největší výhody soužití s cizincem?
Samozřejmě poznávání nových kultur. I když celých 9 let žijeme jen v US, dost často jsme se stěhovali. Jedna ze zvláštností Ameriky je to, že každý stát má svou (úplně jinou a novou) kulturu, než ten vedle. Takže je vždy co poznávat a objevovat.
S tím souvisí i jazyky. Přirozeně jsem tu obklopená angličtinou, ale na východě kolem nás žilo hodně Němců (v té době jsem měla šanci oprášit svou němčinu) a teď na západě je tu velké množství Asiatů a Jihoameričanů, což mě donutilo se začít učit španělsky.
Nakonec i takové maličkosti jako lokace a měna — dolar je silnější, takže z toho člověk vymáčkne víc v cizině. 😀 A bydlení na západě USA má obrovskou výhodu v tom, že to máme kousek na Havaj, do Mexika a do Asie, kam bychom se moc chtěli podívat.
6. A jaké jsou největší nevýhody?
Určitě ta vzdálenost od rodiny. Nejkratší lety z Prahy jsou nějakých 15 a více hodin, a časový posun je -9 hodin, takže když je v Čechách skoro večer, my v Kalifornii teprve vstáváme. Dost to komplikuje Skype telefonáty!
Dále je nevýhodou i workoholik manžel, který pracuje přes 10 hodin denně, i o víkendu. Tohle není pro Američany stereotyp, ale je to dost běžná mentalita na obou pobřežích, jak východním, tak i západním. Manžel si bere práci i na dovolenou!
Taky mě dost začíná rozčilovat, jak si Amíci myslí, že jsou „nej“ úplně ve všem. Je fajn, že si věří a míří ke hvězdám, ale občas by mohli taky zůstat při zemi. Hlavně co se týče jejich znalostí mimo Ameriku, tam mají velké mezery (ano, málokdo ví, že Čechy už dávno nejsou Československo!). Mám dost obavy, aby naše děti jednou nevyrostly do takových nafoukanců.
7. Dokážeš si přestavit, že by ses vrátila do Česka?
Já osobně už si nedokážu představit se vracet do Čech. Rozhodně by mě ta představa spíš děsila než lákala. Klidně bych se vrátila do Evropy, s tou myšlenkou si čas od času pohráváme, ale do Česka určitě ne. Nejen proto, že já už bych se nechtěla vracet, ale hubby by se tam určitě zbláznil — z mnoha důvodů!
8. Jaké místo ve Státech bys doporučila k návštěvě?
To hodně záleží na tom, co se komu líbí. Věřím, že ve Státech si každý najde to, co ho baví. Například Boston, kde jsme bydleli přes 7 let, je skvělé město co se týče historie, protože je to jedno z prvních měst, založených v Americe. Ve Washington DC je zase hodně muzeí, na Floridě je plno pláží a podle mého názoru má Kalifornie tohle všechno dohromady.
Pokud bych něco měla doporučit, tak je to nezůstávat jen na jednom místě. Znám hodně Čechů, kteří celý život sní o výletu do New Yorku, naplánují drahou dovolenou, sedí v letadle přes 8 hodin a celé 2 týdny stráví jen ve městě. To mi příjde jako vyhozené peníze. A hlavně v NYC už není po čtyřech dnech co dělat.
Doporučila bych zkusit od každého trochu. Skočit si do města, pak si třeba Mega busem za pár dolarů zajet na 2 dny do Bostonu nebo DC (obojí je od NY zhruba 3-4 hodiny autem/autobusem), popřípadě i do Chicaga. Nebo třeba i do nějakého národního parku! Každé město i místo má něco nového, zajímavého a většinou i mentalita lidí se trošku liší. Pro mě je hrozně těžké doporučit jedno místo, když Amerika jich má tolik!
9. Jak vypadá výchova dětí v Americe?
Americká výchova dětí se mi moc nelíbí, ale myslím, že má aspekty, které bych rozhodně použila a ze kterých by si často i Češi mohli brát příklad.
Například v dětech pěstují sebevědomí a vlastní názor, a to i ve školách, což mi v české výchově chybí. Na druhou stranu s tím ale umí zajít i do takových extrémů, že pak mají 6leté děti, které si myslí, že jsou darem Zemi přímo od Boha a jejich názor je ten jediný pravdivý.
Taky se děsím toho jejich školského systému, který sice podporuje vlastní názor, ale učí je mnohem méně o zbytku světa. Já bych ráda, aby měly moje děti trošku přehled, aby věděly od všeho něco. Například jsem nedávno zjistila, že můj manžel nikdy neslyšel o doktoru Mengele z druhé světové války, což mě třeba přijde jako samozřejmost aspoň znát to jméno.
Myslím, že z mé zkušenosti je americká výchova spíš více „pod dozorem“, ale hraje v tom roli více faktorů. Tím, že je tady všechno dost daleko a prakticky neexistující hromadná doprava (mimo centra měst), tak jsou tu děti často odkázány na rodiče. I když už je jim třeba 15-16 let.
Rozhodně nemají tu svobodu jakou jsem měla třeba já z malé vesnice, kdy jsem od první třídy jezdila místním autobusem do školy (ne školním, ale veřejným) . To je pro ně naprosto nepředstavitelné.
Taky je tu jiná mentalita, co se týče návštěv. Když jsem byla menší, prostě jsem u kamarádky zaklepala na dveře a pokud měla čas, hrály jsme si u mě nebo u ní doma. Pokud čas neměla, šla jsem zase domů. V amerických rodinách, kde jsem pracovala jako chůva, nebo i co jsem slyšela od známých maminek, se vše musí domluvit předem, žádné „tak prostě zazvoníme a uvidíme, jestli jsou doma“ se tady nedělá. Samozřejmě záleží na oblasti a na samotných lidech, ale tohle jsou mé zkušenosti.
Ještě bych dodala, že své děti Amíci dost rozmazlují. Víc než u dětí si toho spíš všímám u dospělých lidí. Mám kolem sebe takové, kteří nikdy neslyšeli ne nebo žijí životy bez následků, protože ví, že stačí zvednout telefon a rodiče vše napraví.
Myslím, že výsledkem jsou potom nesoběstační jedinci, kteří nejsou úplně „dozrálí“. Nevím, jak to lépe vysvětlit. Prostě kdybych porovnala 25letého Američana, tak se chová jako 18letý Čech. Myslím, že jsou v samostatnosti a použitelnosti k životu dost pozadu oproti průměrnému Čechovi nebo celkově Evropanovi.
10. Jaké kulturní rozdíly tě v Americe štvou?
Shodou okolností jsem nedávno pro svůj blog dělala malý rozhovor s mým mužem a ptala jsem se ho na to samé! Samozřejmě jsou různé kulturní zvyky, které jsou podle něj divné, jako třeba mlácení žen klackem na Velikonoce nebo rozdávání Vánočních dárků večer před spaním 🙂 Co mu ale nejvíc vadí na české kultuře je právě ta mentalita průměrnosti a slabé sebevědomí.
Mě toho tedy rozčiluje mnohem víc ale to je tím, že on je kliďas a já jsem takový ten Tasmánský čert. 🙂 Vadí mi, že jsou příšerní materialisti a ničeho si neváží, což se potom odráží na obrovském množství odpadu, který průměrný Američan za život vyhodí. Myslím, že Češi si radši rozbité věci spraví nebo je použijí na něco jiného. Evropa celkově umí lépe recyklovat a žít s menším odpadem. To Amíci neumí a v mnoha případech je znečištění planety vůbec nezajímá.
11. Co ti v US nejvíc chutná? A čemu naopak nemůžeš přijít na chuť?
OH! To je otázka přímo pro mě. Mně tady chutná skoro všechno, což je taky důvod, proč jsem po příletu do 6 měsíců přibrala asi 5 kilo. 😀 Tím, že jsou Státy směsí všech možných světových kultur, tak je tady poměrně jednoduché najít autentické jidlo z jakéhokoliv kouta světa.
Snažím se toho zkoušet co nejvíc, ale moje nejoblíbenější jsou mexická a japonská kuchyně. Z té mexické cokoliv, z japonské mám nejradši sushi a poke (což jsem slyšela, že se do Čech teprve pomalu dostává). Ale taky jsem hodně na sladké, to je moje slabost, a Amíci jsou v tomhle mistři. Takže nikdy neodřeknu ty jejich palačinky s čokoládou, waffle nebo třeba skořicové rolky.
Naopak toho, co mi tu nechutná, je málo. Rozhodně mi nechutná většina amerických čokolád a piv, to jim moc nejde. A taky různé kombinace jídel, které mi za normálních okolností chutnají, ale oni z nich dělají příšerné mixy. Například nikdy nezapomenu, když si můj muž jednou takhle v bistru na snídani objednal waffli s pečeným kuřetem, přelitou omáčkou z klobásy (sausage gravy), a přes to všechno ještě javorový syrup. Tuhle hrůzu mám v paměti už snad 6 let, ale pořád na to myslím! 😀
12. Jak vypadá vaše bydlení? A jak Američané běžně bydlí?
Myslím, že oproti našim americkým vrstevníkům (pokud porovnávám s lidmi našeho věku, které známe) si žijeme docela nadprůměrně, ale taky to hodně záleží na prioritách a co komu víc vyhovuje.
Třeba tady v Bay Area (okolí SF) žije hodně mladých párů v miniaturních bytech ve městě, platí příšerné měsíční částky za pronájem, ale nemusí platit auto, protože chodí pěšky nebo jezdí metrem nebo na kole. Radši ty peníze utratí za drinky, zábavu nebo třeba cestování.
My jsme se rozhodli pořídit si dům. Ano, platíme víc za hypotéku, ale máme ve zvyku domy opravit, chvilku v nich zůstat a pak je prodat za víc, než byla původní cena. Takže místo toho, abychom měsíčně vyhazovali peníze za nájem, vrací se nám to potom zpátky. Taky máme 2 auta, ale to jen proto, že jsme je potřebovali v Massachusetts, než jsme se přestěhovali. Ale taky máme zahradu, kterou potřebujeme pro naše 2 psy.
Jak už jsem zmínila, Američani jsou materialisti. Taky si rádi kupují domy, auta, trampolíny, bazény a podobné nesmysly. Ne proto, že to vidí u souseda, ale proto, že prostě můžou. Oni si to můžou dovolit, protože jsou tady ceny mnohem nižší, než v Česku, a výplaty na to bohatě stačí. Co ale neumí je právě ta údržba. Opět se vracím k tomu, jak si ničeho neváží a jsou nesoběstační.
Bohužel služby jsou tu naopak několikanásobně dražší, než v Čechách, takže třeba nechat si profesionálně natřít dům nebo posekat zahradu je docela pálka. Neříkám, že si neumí posekat trávník, ale spíš jsou na to dost líní. Všímám si, že ta průměrná střední vrstva, která má dům a auto, ale nemůže si dovolit platit extra na údržbu, má často ošklivé zahrádky, plastovou trávu a binec, kam jen oko dohlédne. Oproti Čechům je jim úplně fuk, co si o nich kdo myslí, a proto jim nevadí mít na zahradě skládku.
Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny. Taky nechci, aby si cestovatelé mysleli, že když pojedou do Států, tak že to tu vypadá jako jedna velká skládka. Například můj švagr a švagrová měli krásný dům a rádi se starali o zahrádku, ale doma vysávali jednou za 5 měsíců. 😀
13. A co pověstné americké zdravotnictví, jak je vnímáš z pohledu cizinky?
Zdravotnictví je v USA opravdu úplně jiné, než v ČR. Je to pořádný bordel, což Amíci sami přiznají. Ale nemyslím si, že bych ten jejich zdravotní systém označila jako „špatný“ a ten český jako „dobrý“. Myslím, že každý z nich má něco do sebe.
Je pravda, že je americké zdravotnictví tak drahé, že se lidé zadlužují na roky nebo i celý život, celé domácnosti krachují a nemocní radši sedí doma, než dávat tisíce dolarů za návštěvy u doktorů. Ale taky je pravda, že jejich systém platí lépe doktorům, kteří odtud potom málokdy utíkají do ciziny, zákroky jsou tu dostupné pomalu na počkání a moderní technologie se tu zlepšují denně. Bohužel ten největší problém je tu pojištění: kolik je ho druhů, kolik stojí, co proplácí, a člověk pomalu potřebuje doktorát, aby se v tom vyznal.
Taky se musím přiznat, že jsem holka z vesnice a z Čech jsem odjela před 10 lety. Hodně se toho změnilo a určitě je rozdíl mezi zdravotnictvím v Praze a zdravotnictvím v dědině u Ostravy. Pár příkladů americké zdravotní péče a nějaké krátké vysvětlení jejich systému mám i na svém blogu, kde jsem tomu věnovala celý článek (zde).
14. Jaké je americké školství?
Podobnou odpověď, jako na zdravotnictví, mám i na školství (článek zde). Nemyslím si, že jedna země je na tom líp, než druhá, protože každá má své pro a proti. Například já jsem byla mizerný student v Čechách. Protože se výuka točí převážně kolem učení se nazpaměť a testů na data/jména, já jsem byla ztracená. Taktak si pamatuju svoje telefonní číslo. 😀
V Americe jsem vystudovala výšku jako jedničkář. Mnohem větší důležitost se přikládá tomu, aby student učivu rozuměl, aby měl vlastní názor, který umí vyjádřit. Psalo se hodně esejí, hodně se ve třídách diskutuje a na drahých soukromých školách jsou hodiny omezeny na 15-20 studentů. Najednou mě škola bavila!
Ale jak říkám, všechno má své pro a proti. České školy mě naučily od všeho trošku, vnímat i ten svět okolo, nejen tu naši malinkou zemi, zatímco americké školství mě naučilo přemýšlet, otevírat se novým názorům a zkušenostem.
Bohužel, tak jako se zdravotnictvím, i školství tady člověka zadluží na život, což rozhodně nepřispívá k rozvoji obyvatel, hlavně těch z nižších ekonomických vrstev.
A co vy? Co si myslíte o americkém přístupu k životu? Okomentujte článek a podělte se s námi o svůj názor.
Líbil se vám rozhovor? Sdílejte jej tlačítky níže. Jo, a sledujte mě na Instagramu a Facebooku, ať vám neuniknou další díly seriálu a další články! Grazie e alla prossima!
Všechny ostatní díly tohoto seriálu najdete v sekci Rozhovory.
Žádné komentáře