Rozhovory

Blogerky prozrazují, jaký je život s cizincem: Barbora Nehybová — “S partnerem cizincem musíte mluvit o všem — jedině tak bude vztah fungovat”

Je život s cizincem procházka růžovou zahradou nebo ne? Zajímá vás, jak to vnímají (nejen) české a slovenské ženy, co je trápí a co jejich partnery odlišuje od českých mužů? Zeptali jsme se jich na osobní zkušenost. Všechny ženy dostaly podobné otázky. Odpovědi byly ale různé, někdy i docela překvapivé.

Tentokrát jsme si povídali s Barborou Nehybovou z blogu Životem po italsku. Barča momentálně žije ve Veroně a popisuje se jako holka s českým pasem a temperamentní duší Italky. Miluje cestování a poznávání nových kultur, gastronomii a sport. K blogu má i FacebookInstagram, kde sdílí nejen krásné fotky, ale i příběhy ze života a další zajímavosti.

1. Představ se nám a popiš, co ve svém životě děláš?

Portrét Barbory Nehybové.

Ciao! Jsem Barbora a žiju již čtvrtým rokem v Itálii. Akorát Italům nepasuje v mém jméně to “o”, takže vlastně Barbara. Těší mě! A kdo jsem? Na svém blogu Životem po italsku, kde najdete vše o životě v Itálii,  cestování po téhle jižanské zemi, životě s Italem, a mnoho dalšího, se prezentuji jako holka s českým pasem, ale temperamentní duší Italky.

Ano, já vždy byla taková ta “až moc temperamentní” na českou náturu. Po celou dobu školy jsem od českých učitelů poslouchala, jak moc rozhazuji rukama, když mluvím, nebo jak moc hlasitě mluvím, že bych měla ubrat. V Itálii jsem naopak těžký  podprůměr, když dojde na temperament. 😀 Dobře jsem tam zapadla!

Jinak jsem taky velký požitkář, co vnímá každý moment a každou maličkost, vášnivý nadšenec poznávání nových lidí, míst a kultur, taky jsem velký neposeda, který stále někde něco objevuje nebo dělá, co miluje kreativitu a originalitu a hledá je ve všem. Z mého životopisu byste naopak mohli vyčíst, že jsem se vydala na studium mezinárodních vztahů, které teď dokončuji v Itálii.

Kam se vydám v budoucnosti? Já tuším, ale zároveň tvrdím, že v životě nikdy nelze nic plánovat. A tak neplánuji. Vždy vše přijde tak, jak má! Jestli mě jednou najdete třeba jako kariérní diplomatku nebo surfařku, co si otevřela bistro u jezera Garda, kdo ví?!

Barča na jezeře, v pozadí hory, průzračná voda. Stojí na paddleboardu a zvedá láhev vína.

2. Odkud pochází tvůj partner?

Ital. Pravý, nefalšovaný Ital, výsadně hrdý na své rodné město Verona, kde spolu dnes žijeme.

3. Jak dlouho jste spolu?

Seznámili jsme se již v roce 2013 během jeho Erasmus pobytu v Plzni, kdy jsem mu dělala buddyho (buddy je “přítel”, co se stará o přijíždějící studenty Erasmus a pomáhá jim s administrativou, poznáním místní kultury atd.).

V roce 2015 jsem naopak začala já svůj Erasmus v Itálii a tam jsme se rozhodli, že to spolu prostě zkusíme. No, rozhodli… nějak to vyplynulo samo, protože jsme k sobě měli hodně blízko charakterově i stylem našeho života a rádi jsme spolu trávili čas. 🙂

Barča a Marco si užívají skvělou italskou zmrzlinu.

4. Co jsi ve svém životě musela kvůli partnerovi změnit? V čem ses mu musela přizpůsobit? Lituješ toho někdy?

Musela jsem si zvyknout na živobytí v italské famílii! 😀 Tam byla asi největší a nejnáročnější změna pro mě! Nerada bych, aby to vyznělo špatně. Já mám rodinu mého partnera moc ráda, ale ten začátek byl trochu divoký, než jsme se všichni pochopili a “zvykli si na sebe”. Teď už se však vzájemně respektujeme na všech frontách a je to fajn.

Abych to vysvětlila: velká většina italských rodin bydlí hodně blízko u sebe, tak nějak všichni pospolu. Třeba jako my. Na jednom patře jsou tři byty — jeden náš, druhý rodičů Itala, třetí babičky Itala. Jeho sestra s rodinou už se nevešli, takže bydlí o patro nad námi. I když každý máme vlastní bydlení, jsme vlastně pořád všichni spolu.

Když jsem se přistěhovala já, která od vysoký bydlela sama dál od rodičů a byla zvyklá jen na občasné návštěvy, byl to pro mě šok! Všichni členové partnerovy rodiny měli klíče od všech bytů a chodili si, jak se jim zachtělo. Bez zvonění. Bez ohlášení. Prostě jako by to byl jejich byt.

Takže se mi třeba ráno stalo, že jsem slyšela divný zvuky, myslela jsem, že máme doma zloděje a pak jsem našla babičku, jak si u nás na balkoně suší prádlo, protože nám prý svítí více sluníčka. 😀 Nebo jsem třeba vyšla ráno ze sprchy a naproti mně stál Italův tatínek, že nám jde něco opravit. A takové “nečekané” návštěvy jsme měli pořád. 😀 Teď už se směju, ale zpočátku mi to bylo strašně nepohodlný.

Barča a Marco koukají z kopečku na jezero a okolní kopce.

Můj partner Marco fungoval jako takový mediátor mezi mnou a jeho rodinou. Já se učila jejich zvykům, jak je pochopit a respektovat a to stejné oni se mnou. Ale jak jsem již předeslala, dnes jsem si na to tak zvykla, že mi přijde divný, když za celý den nikoho z rodiny nepotkám. 😀 

Jinak jsem nic měnit nemusela a není nic, čeho bych litovala. Je to všechno jen o respektu. Hodně důležité je, aby jste o všem s ostatními mluvili, hlavně na začátku, všechno si vyjasnili — co vám vadí, co je třeba změnit a tak. Když jsou obě strany ochotný poslouchat, respektovat se a udělat kompromis, pak jde všechno. Kdybych ale ze začátku mlčela, vše kumulovala v sobě a tvrdila jak je vše pořádku, dnes už bych asi s Italem nebydlela. 😀

5. Jaké jsou pro tebe největší výhody soužití s cizincem?

  • Nejvíce ze všeho ta nekonečná rozmanistost. Ta mě nikdy neomrzí! Na všechno v životě najednou máte o pohled navíc, vnímáte nové věci, kterých jste si do té doby nevšímali, učíte se stále novým věcem, ochutnáváte nové apod.
  • Pro mě je život s cizincem ten nejlepší učitel osobního rozvoje, tedy pokud se chcete učit. Musíte si osvojit vlastnosti jako je bezmezná trpělivost, pokora a respekt. Hlavně si nikdy nesmíte brát nic osobně, protože pak zjistíte, že se jedná jen o kulturní nedorozumění, někdy i jazykové. Jedno slovo leckdy dokáže udělat hodně! Taky se musíte naučit poslouchat tu druhou stranu a hledat kompromisy. Naučit se komunikovat tak, abyste tomu druhému nechtěně neublížili. Takové soužití s cizincem vás prostě hodně změní, ale jen k lepšímu. 
  • Nebo taky velkou výhodou je jazyková praxe — naučíte se myslet a komunikovat v dalším jazyce se svým partnerem, což se vám opravdu nikdy neztratí. Jak se říká: “Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.” Je to opravdu tak!
Barča a Marco vbíhají do moře z písčité pláže, slunečný den.

6. A jaké jsou největší nevýhody?

  • Tak jak je odlišnost kultury velkým přínosem, tak je občas i překážkou… dokud ji nepřekročíte. Taková ta kulturní bariéra, ta tam někdy prostě je. Ať už se jedná třeba o zvyky, náboženství atd. Ale zase se vracím k tomu, že vše je jen o komunikaci a o respektu, to je prostě jádro všeho (ne)dorozumění. My jsme si s partnerem opravdu dali podmínku, že spolu budeme mluvit o všem. Jen díky tomu totiž spolu dokážeme dokonale fungovat a plně respektovat toho druhého tak, abychom se oba cítili ve vztahu dobře.
  • Stravovací návyky! Možná to zní banálně, ale když jedna kultura nesnídá a hodně večeří, druhá kultura naopak hodně snídá a už skoro nevečeří, tak pak je těžké se sejít u jednoho stolu a vařit. 😀 Oba jsme museli změnit naše stravovací návyky. Ital se mnou začal snídat, já naopak začala večeřet třeba až v 9 večer. Oba naštěstí milujeme zdravou stravu (čerstvou a lokální), takže tam problém nebyl. Šlo jen o tu denní dobu, sjednotit se.
  • Dorozumívání v rodině! Nenazvala bych to úplně nevýhodou, naopak je to velmi přínosné a dochází opravdu k vtipným situacím, ale občas je to vyčerpávající! 😀 Oba jsme vlastně takoví překladatelé na plný úvazek, když dojde na kontakt s našimi rodinami. Moji rodiče mluví česky a německy, sem tam vypadne anglické slovo. Ital mluví italsky a anglicky, sem tam něco německy. Takže partner s mými rodiči plácají tak nějak všechno dohromady. Občas zírám, jak si mohou rozumět, když si každý jede to své. Ale oni se vážně dorozumí, nějak to prostě funguje. Pak ale taky dojde na situace, kdy si myslí, že si rozumí, ale vůbec si nerozumí. Já se pak musím smát, co obě strany pochytily, a vymotat je z toho. 😀
  • Když jsem ještě nemluvila italsky moc dobře, tak to vypadalo asi takhle: naši na mě mluvili česky (někdy i německy, bydlí v Německu) ve snaze, že jim třeba rodiče Itala budou rozumět, já to překládala Italovi do angličtiny a on to překládal do italštiny a pak zase celý řetězec naopak! Takových informací, co se vždy pozměnilo během překladů! A když takhle musíte překládat během večeře, tak ani nakonec nevíte, co jste jedli, protože se vlastně ani nenajíte. Ale jedna věc, co vždy dokonale funguje, je úsměv… všichni se na sebe pořád tak usmívají, že je všem u stolu velmi dobře, ať už si rozumí nebo vůbec! 😀
Barča na balkoně u jezera, jasné nebe a okolo jezera vysoké hory.

7. Kde se ti v Itálii líbilo a co bys za sebe doporučila na výlet?

Tohle je přesně ta otázka, na kterou neumím odpovědět! Nikdy! Itálii miluji celou, každý region má něco svého, všude si najdu nějaký důvod, proč se tam vracet. Já osobně mám ráda kombinaci kultury a přírody, takže vždy preferuji místa, kde je zanechán nějaký historicko-kulturní odkaz, ale zároveň jsem za chvíli v přírodě. A to je v Itálii všude!

Mám vybrat opravdu jen jednu oblast? Moje srdce nejvíce plesá na místě, kde jsme s Italem pořád. Na Gardě. Moře mám sice taky moc ráda, ale Garda mě dostala na plné čáře. No a má oblíbená zákoutí, která jsou turistům ukrytá, ty si sobecky nechám pro sebe, aby nás tam nebylo plno. 🙂 I když, kdo čte můj blog, tak je zná všechna! Mé články o cestování najdete u mě na blogu.

8. Máš další vtipný zážitek s nedorozuměním, třeba z dob, kdy jsi ještě nemluvila italsky?

Přemýšlím, který byl trapnější, než ty ostatní — bylo jich totiž hodně. Do Itálie jsem odešla pouze se znalostí “Buongiorno”, takže jsem byla opravdu hozená do vody. Dnes jsem za to ovšem ráda, protože se tak naučíte cizí jazyk nejlépe!

Jednou jsem třeba naší známé, která si poměrně hodně zakládá na svém vzhledu, chtěla vystřihnout poklonu, kolik kilo zhubla, což by bylo: “Ma quanti chili hai perso?!”, jenže jsem zaměnila slovíčka a řekla “Ma quanti chili hai preso?!” — v překladu: “Kolik kilo jsi nabrala?!” Ještě jsem celou tu otázku doprovodila svým přehnaně zděšeným výrazem, na který jsem opravdu kladla velký důraz. Naštěstí na mě tak moc vytřeštila oči (zkuste říct ženské, jak moc nabrala, navíc, když se snaží hubnout), že mi hned bylo jasné, jak moc jsem něco spletla! 😀

Pohled na pláž s oblázky, vysoké hory v pozadí. Slunečný den.

Nebo jsem taky opravdu nedávno zjistila, že pár slov říkám úplně jinak, než vlastně jsou! Teda až můj Ital si toho všimnul. Ale nikdy to nikomu nevadilo, takže asi pochopili, co jsem tím zamýšlela. Doufám. 😀 Taky jsem poměrně dlouho bojovala se slangovou italštinou, na kterou jsem zvyklá, protože ji mám nejvíce naposlouchanou. Jenže když jsem pak během stáže měla na nějaké kapacity mluvit odborně a mně se do hlavy drala jen nezpůsobná slova, to taky dobré nebylo!

Naštěstí jsem vždy narazila na opravdu chápající lidi, kteří mé vyjadřovací schopnosti brali s rezervou. Když už bylo nejhůře, přepla jsem raději do angličtiny, kde jsem si byla mnohem jistější s výběrem správných slov.

9. Co ti z Česka nejvíc chybí?

Naše české klábosení nad kávou a dortem! 😀 Takové to hodinové. Sednout si do útulné kavárny třeba na hodinu a u toho si pracovat nebo jen tak číst… Tohle je aktivita, která v Itálii opravdu neexistuje. Jsem sice velký fanda italského espressa, ale někdy bych si raději na chvíli sedla a vychutnala si ho, než ho jen do sebe kopla “po italsku” za minutu na baru. 😀

Barča a Marco na gardě skáčou do jezera v plavkách, zachyceni ve skoku.

10. Co podle tebe funguje lépe v Česku a co zase v Itálii?

Hmmmm… bude někdo ten dlouhý výpis číst, když vypíšu opravdu všechno? 😀 Každý den u mě přijde na tohle srovnávací téma. Stručně to zevšeobecním: jsou to servisy! Jestli si v Česku na cokoliv stěžujeme — jak dlouho to trvá, co všechno musíme vyřídit, co nefunguje apod. — pak v Itálii je to stokrát horší. A jen bych ráda podotkla, že bydlím na severu Itálie. Z jihu by mi šla hlava asi úplně kolem.

Veškeré administrativní procesy jsou extrémně zdlouhavé a když už se blížíte ke konci, tak vám nakonec nějaký úředník ztratí jeden papír a jedete celé kolečko znovu. Na jízdní řády autobusů se už taky nedívám, jsou naprosto zbytečné. Až přijedou, tak přijedou. Vlaky stávkují snad naprosto každý pátek, takže každý pátek řešíte, jak se dostat do cílové destinace.

Mám-li být zcela upřímná, asi bych řekla, že skoro vše funguje lépe v Česku. Pak si asi každý položí otázku, proč tam tedy žiju? Protože jedna věc, která tam opravdu funguje dokonale, je úsměv a pohoda Italů. A to mění naprosto vše! Celkový přístup italské společnosti k životu a i způsob, jakým se sami o sebe starají a dopřávají si hodně času sami pro sebe, ta jejich proslulá “dolce vita”. Tohle je něco, co v Česku, zatím stále ještě tolik nefunguje.

Asi to nám Čechům přijde sobecké či dokonce egoistické. Ale není! Italové chápou, že když je člověk sám se sebou spokojený, může být pak spokojený i se vším okolo. 🙂 I způsob, jakým se stravují, jak moc dbají na každé sousto, které pošlou do žaludku. Gastronomie zde funguje opravdu dokonale.

Barča a Marco u jezera, zatažená obloha a v popředí loďka

11. Vyhledáváš v Itálii českou komunitu?

Záměrně českou komunitu nevyhledávám. Dvakrát se mi stalo, že jsem náhodou narazila na nějakou Češku, chtěla jsem se dát do hovoru a slečna to utla. Tenhle přístup utnul i mě, takže to nechávám ladem, na koho zrovna narazím. 🙂

Vzhledem k faktu, že jsem byla na škole s mezinárodním programem, kde jsou lidi z celého světa, tak jsem zpočátku byla pořád obklopena cizinci. Teď už ale bydlím ve Veroně, kde není moje univerzita, takže se pohybuji zásadně mezi Italy.

Ale tedy budu upřímná, společnost ve Veroně není zrovna přívětivá. Tam asi navždy budete “cizincem”. Dodnes se tam nejvíce bavím s Kanaďankou a Kolumbijkou. Takový přístup je ovšem opravdu specifikum Verony. Taková Bologna nebo Udine, kde jsem chvíli taky bydlela, tam jsem se jako “cizinka” necítila nikdy a byla jsem mezi Italy pořád. Dodnes jezdím za svými italskými přáteli do Udine. Záleží hodně, na jakém místě v Itálii bydlíte.

Barča a Marco na výletě, na pozadí zasněžený vrcholek hor

12. Jak dočasný zákaz cestování a celá situace okolo koronaviru změnila váš život?

Situace ohledně covidu nám zařídila takové nucené a z obou stran nechtěné partnerské volno. Zatímco já jsem se dávala po operaci dohromady v Česku s vidinou, že jakmile to půjde, vrátím se do Itálie, přišel covid. Ital tak zůstal sám ve Veroně a já v Česku. Kdy se uvidíme, to nikdo z nás neví. Ale takový je prostě život, něco plánujete a pak je vše jinak.

Důležité je tyhle výzvy přijmout a přizpůsobit se. Alespoň tak k životu přistupujeme. Smutno je nám ale oběma. Přece jenom jsme pár, který je zvyklý spolu trávit opravdu hodně času a rádi spolu sdílíme každý okamžik. Nicméně tuhle situaci nebereme ani jeden nijak tragicky. Víme, že musíme vydržet. Lidí, kteří jsou odřízlí od svých milovaných, jsou na světě statisíce, a to nejen v době covidu.

Když vám na někom opravdu záleží, je jedno, jak daleko od sebe jste a na jak dlouho. Prostě si počkáte. Oba dva se tak v těchto dnech o to víc soustředíme na vlastní věci a projekty, do kterých investujeme všechen čas. Až pak budeme spolu, a my oba věříme, že zase brzy budeme, tak se budeme moci věnovat naplno jeden druhému a vrhnout se opět na všechna ta dobrodružství, která jsme plánovali.

A co vy? Líbí se vám dobrodružný život, jaký vede Bára s Italem? A navštívili jste už Lago di Garda nebo Veronu? 🙂 Okomentujte článek a podělte se s námi o své zážitky a názory.

Pokud se vám rozhovor líbil, sdílejte jej tlačítky níže. Jo, a sledujte mě na Instagramu Facebooku, ať vám neuniknou další díly seriálu a další články! Grazie e alla prossima!

Všechny ostatní díly tohoto seriálu najdete v sekci Rozhovory.

Předchozí článek Následující článek

Líbil se vám článek? Přečtěte si také

Žádné komentáře

Zanechte svůj komentář