Blogerky prozrazují, jaký je život s cizincem: Dita Lendvayová — „Cesta k tchyni na oběd nás stojí tolik co dovolená“

Je život s cizincem procházka růžovou zahradou nebo ne? Zajímá vás, jak to vnímají (nejen) české a slovenské ženy, co je trápí a co jejich partnery odlišuje od českých mužů? Zeptali jsme se jich na osobní zkušenost. Všechny ženy dostaly podobné otázky. Odpovědi byly ale různé, někdy i docela překvapivé.

V tomto článku si můžete přečíst o životě Dity Lendvayové. Dita se popisuje jako chorobná zakládačka blogů, které nestíhá. Její aktuální projekt nese název Nema Problema, kde podle svých slov píše vše o Chorvatsku s českou blondýnou a šíleným Chorvatem. Druhou její srdcovkou je Instagram Život s Chorvatem (najdete i na Facebooku).

1. Představ se nám a popiš, co ve svém životě děláš?

Jenuju se Dita a ráda bloguji. Můj první blog byl o restauracích, jmenoval se Jak to vidí blondýna. Když jsem začala žít se svým současným partnerem, založila jsem další blog s názvem Nema Problema. Na tomto blogu jsem měla v úmyslu přiblížit lidem více Chorvatsko a Chorvaty. Blog se mi hodil i pro naší pozdější restauraci na recepty i pro naši další stránku Apartmány Vranjica, na které jsme zprostředkovávali apartmány na dovolenou.

Pak jsem získala dojem, že konečně začneme i s prckem cestovat a poznávat svět, načež přišel blog S Chorvaty na cestách. Nemá to být klasický cestovatelský blog ale spíš příběhy o tom, jak většinou všechno zmatláme a že ani obyčejný výlet není obyčejný. 🙂 Ale spící zavazadlo (rozuměj hodné miminko) se probralo, začalo se pohybovat, a najednou není čas vůbec na nic… na výlety, na restaurace, na psaní. Co tedy dělám? Snažím se udržet naživu úplně mrňavý, velmi temperamentní dítě.

2. Odkud pochází tvůj partner?

Můj partner je z Chorvatska, lépe řečeno z Dalmácie. To je totiž hodně specifická část Chorvatska se stejně specifickými lidmi. Nebyla to klasická letní láska, jak si asi každý myslí. Bylo to celé tak absurdně zamotané, že by to vydalo na jeden dlouhý článek nebo rovnou neuvěřitelnou povídku.

3. Jak dlouho jste spolu?

Spolu, jakože opravdu spolu, jsme víc než čtyři roky. Známe se ale o dva roky déle.

4. Co jsi ve svém životě musela kvůli partnerovi změnit? V čem ses mu musela přizpůsobit? Lituješ toho někdy?

Nevím, jestli to souvisí přímo s tím, že žiju s Chorvatem nebo víc s tím, že vůbec s někým žiju a mám dítě. Musela se ze mě stát opravdová hospodyňka, i když taková ve své podstatě vůbec nejsem. Ale když o tom tak přemýšlím, vlastně toho musel změnit víc partner než já, protože jsem beran a tvrdá palice a těžko se přizpůsobuju. Takže i Chorvat je na mě asi malá páka. 🙂

5. Jaké jsou pro tebe největší výhody soužití s cizincem?

Pro mě je naprosto jednoznačou výhodou dům u moře, prostě na pláži. Kdo by to nechtěl, že?

Konečně jsem se taky naučila konverzovat v cizím jazyce. I když není tak úplně cizí, s mým „antitalentem na jazyky“ je i to, co umím, naprostý zázrak. Normální člověk by se to naučil za dva měsíce, ale mně trvalo dva roky, než jsem byla schopná smysluplně pokecat aspoň pět minut…

A další výhody: zjištění, že i pouhých 1000 kilometrů může znamenat obrovské kulturní rozdíly. Že existuje jiný pohled na svět, na život, na všechno. Rozšíření obzorů a taky možnost podnikání, práce… Zprostředkováváme dovolené, měli jsme – a zase budeme mít – chorvatskou restauraci. Prostě nové možnosti.

6. A jaké jsou největší nevýhody?

Tak každopádně vzdálenost k jeho rodině. Protože žijeme v Česku, jet ke tchyni na oběd je daleko náročnější než v jiných rodinách. A teď, když máme malýho, nemůžeme ty návštěvy tolik odkládat. Má prostě druhou babičku, babička má vnouče a všichni chtějí být spolu. Taky chci, aby si udělali vztah. Tohle je hodně náročné, jak časově — kvůli Toniho práci, kde si musí brát volno a přicházíme o výdělek, tak i finančně, protože cesta za tchyní stojí stejně, co cesta na dovolenou.

Druhá blbá věc je, že tu Toni nemá přátele, takže se buď nudí nebo ho napadají hlouposti. Pár z mých přátel mu sedí, ale většinou je zvyklý na jiný typ konverzace a nějak to prostě nefunguje. Vím, že se mu stýská po těch bláznech z Vranjice, ale nemůžu s tím nic dělat.

A do třetice: je příšerně rozmazlenej. Neumím posoudit, jestli je to národností nebo prostě jen jeho rodinou, ale ani čtyři roky na vojně z něj neudělaly toho „superchlapa“. V Chorvatsku žijou všichni v tlupě, mladý se nestěhujou do svýho, prostě tam fungujou všichni dohromady. Chlapeček je zvyklej, že se v tý velký tlupě vždycky najde někdo, kdo se o něj postará. Nakoupí, uvaří, uklidí, zaplatí, vyřeší atd.

7. Proč jste se rozhodli žít právě v Česku?

Já bych se tam nikdy neodstěhovala. Zaprvé tady mám mámu, která má jen nás, kdežto jeho máma má dalších x vnoučat, dětí, nedětí a kdekoho. Za druhý oni jsou opravdu specifický lidi a to, co mě na tom původně hrozně bavilo, mě teď šíleně nervuje a prostě bych ten život nedala. Zatím. A Toni se prostě rozhodnul, že bude žít se mnou, tak je tady. I když je to pro něj hodně těžký, myslím, že tak nějak tuší, že zůstat v tom malinkym letovisku, kde v létě peníze pršej z nebe a v zimě se neděje vůbec nic, možná by neskončil úplně dobře.

8. Jak moc odlišná je čeština od chorvatštiny?

Občas se divim, jak jsou některý lidi nechápaví. Čeština a Chorvatština jsou hodně podobné jazyky, ale i když je slovo skoro stejné, někdy nevím přesné znění v chorvatštině. A oni na mě tupě hleděj, i když normální člověk by si to prostě domyslel.

Chorvati se často smějou některým českým slovům. Třeba jsem kamarádce do restaurace překládala jídelní lístek do češtiny. Když jsem se ptala, jak to funguje, tak že dobře, akorát oni dostávají záchvaty smíchu, kdykoli si někdo objedná kuřecí. Neuměj říct „Ř“, takže pro ně je to „kureci“, a to jim evokuje slovo „kuraci“. Tohle slovo znamená pro ně to samé co ve slovenštině k***ti a nás to začíná na č… 🙂 takže kuraci salat! 😀

9. Jací jsou podle tebe chorvatští muži jako partneři?

Nedá se to asi paušalizovat jako kdekoli jinde. Podle mě jsou hodně sebestředný a zaměřený na sebe. Jsou zvyklý na servis a neuměj úplně ocenit ženu jako ženu. Spíš ji berou jako někoho, kdo jim dá jídlo. 🙂

Všimla jsem si, že u nich ne moc často dělaj ženský a chlapi věci společně. Spíš se separujou do „holčičáren“ a „klučičáren“, ale samozřejmě ani to není pravidlo. Prostě jejich kluci jsou takový ty legrační „mačové“, ale jen tak mezi sebou. Doma to bývá jinak.

10. Jaká je chorvatská kuchyně? Co by si měli Češi dát, pokud se vydají do Chorvatska, a čemu se raději vyhnout?

Chorvatská kuchyně je vynikající a navíc strašlivě jednoduchá. Umím vařit jejich jídla líp než českou klasiku. Prostě na tom nic není a je to bomba. Dalmácie je proslulá nádherným mořem, takže tam se jedí hlavně ryby a mořské plody. Původně jsem k tomu měla odpor, ale od krevet přes kalamáry jsem se propracovala ke slávkám, chobotnici i k ústřicím.

Co si jednoznačně musíte dát, je buzara. Buzara je klasická dalmátská specialita, kterou najdete v každé restauraci. Je to omáčka z vína a česneku a nejčastěji se s ní dělaji slávky, ale třeba i krevety. Skvělou záležitost je i chobotnicový salát, ale nesmí se odfláknout příprava chobotnice, aby nebyla tuhá. A s tím souvisí druhá část otázky: v Chorvatsku si můžete dát prakticky cokoli ale problém je najít restauraci, která vaří opravdu poctivě a ne jen pro turisty.

Recept na moji vynikající buzaru najdete tady.

V některých restauracích nabízejí na objednávku další dalmátské speciality – maso nebo chobotnici pod pekou (takový velký kulatý pekáč, který se dá zakryje rozpáleným popelem), pečené s bramborami a mrkví. Další je brujet (nebo taky brudet). To jsou zase kousky ryb, vařené ve velkém, kulatém hrnci na ohni s bramborami.

A co vy? Zvládli byste život s Chorvatem nebo Chorvatkou? A ochutnali jste někdy v Chorvatsku výborné ryby, buzaru nebo brujet? Nechte nám pod článkem komentář a podělte se o své zážitky a názory.

Pokud se vám článek líbil, sdílejte jej tlačítky níže. Jo, a sledujte mě na Instagramu a Facebooku, ať vám neuniknou další díly tohoto seriálu a další články! Grazie e alla prossima!

Všechny ostatní díly tohoto seriálu najdete v sekci Rozhovory.