Je život s cizincem procházka růžovou zahradou nebo ne? Zajímá vás, jak to vnímají (nejen) české a slovenské ženy, co je trápí a co jejich partnery odlišuje od českých mužů? Zeptali jsme se jich na osobní zkušenost. Všechny ženy dostaly podobné otázky. Odpovědi byly ale různé, někdy i docela překvapivé.
V tomto rozhovur jsme vyzpovídali inspirativní ženu Adélu Skládalovou. Adéla o sobě říká, že je introvertka a přítelkyně jednoho extrovertního Itala. Věnuje se terapeutickému psaní, učí meditace a relaxační techniky a příležitostně pracuje jako copywriterka. Adélu najdete na stránce Adelidea.
1. Představ se nám a popiš, co ve svém životě děláš?
Ahoj, jsem Adéla. Odjakživa jsem byla multipotenciálka, takže jsem toho vždycky dělala spoustu dohromady. Teď vystupuju jako lektorka terapeutického psaní, relax koučka a příležitostná copywriterka.
S psaním blogu jsem začala, když mi bylo asi 8, a vystřídala se na něm hromada témat od filmů přes veganské recepty, zero waste až po cestování. Teď se na blogu i svých sociálních sítích držím hlavně témat, jako je sebevědomí, sebevyjádření, práce s emocemi a meditační techniky.
Kromě psaní miluju taky jógu, cestování, tanec a jakékoliv tvořivé činnosti — ať už je to kreslení mandal, navlékání korálků nebo šití (ve kterém jsem dost marná, ale hrozně mě to baví).
2. Odkud pochází tvůj partner?
Partner je z Milána, ale většinu času se přesouvá z místa na místo. Od střední školy až do loňského roku pracoval jako animátor různě po světě (Itálie, Mexiko, Dominikánská republika, Egypt, Malta…) a v posledních letech navíc tráví zimu v Argentině, kde s kamarádem provozuje fast food. Takže jsme od začátku našeho vztahu společný čas trávili na dost různých místech.
3. Jak dlouho jste spolu?
2,5 roku. 🙂
4. Co jsi ve svém životě musela kvůli partnerovi změnit? V čem ses mu musela přizpůsobit? Lituješ toho někdy?
Náš vztah je zatím pořád na dálku, takže hlavní výzvou je asi právě vzájemné navštěvování. Cestování miluju, ale občas je to trochu náročné. Hlavně v tom, že jsme vždycky delší dobu sami a potom jsme „intenzivně“ pořád spolu, téměř 24 hodin v kuse. Potom, co jsme spolu loni strávili 4 měsíce v lockdownu v garsonce v Olomouci, už mi to tak nepřijde :D, ale zezačátku to byl velký nezvyk. Když mě přítel poprvé přijel navštívit do Česka, byli jsme 4 dny jen spolu — a to jsme spolu do té doby mluvili dohromady asi 20 minut a 2 měsíce si jen psali.
Což souvisí s tím, že když si vždycky naplánujeme, že buď on přijede do Česka nebo já za ním, musíme oba trochu změnit svůj běžný režim a odsunout některé aktivity.
Řekla bych, že tohle je zásadní problém u vztahů na dálku — takové to, že si nemůžeme zavolat a jít na kafe nebo do kina, zrovna když na sebe „máme náladu“. Ale zároveň je díky tomu ten vztah celkově intenzivnější a já se díky tomu naučila užívat si nastejno čas, kdy jsem sama i čas, kdy jsme spolu.
5. Jaké jsou pro tebe největší výhody soužití s cizincem?
Podle mě jsou vztahy samy o sobě vždycky transformační, ale u vztahů s cizincem a vztahů na dálku to má ještě další level. Víc díky tomu vnímám to, jak různé kultury mají jiný životní styl, jiné chování i třeba jiný humor. A to všechno mi pomáhá nebýt uzavřená ve svojí bublině a nějakém svém způsobu přemýšlení, ale být víc „open-minded“.
Konkrétně přítelův italský přístup mně, která neustále něco řeší a plánuje, pomáhá trochu se uvolnit v přítomnosti a nechat občas věci plynout. A taky chodit víc ven a mezi lidi.
Samotné navštěvování se mi taky hodně pomohlo překonat různé moje strachy a zase se o kus osamostatnit — s přítelem jsme se poznali, když jsem byla chvíli po maturitě, za pár měsíců jsem za ním letěla na Maltu (poprvé jsem letěla sama letadlem), za chvíli zas do Milána… a vloni rovnou do Argentiny. A už mi na tom nepřijde nic zvláštního, náročného — jako by se mi svět prostě zmenšil.
A jinak taková docela očividná výhoda vztahu s cizincem je možnost naučit se jazyk přirozenou cestou. Zatím se italsky sice nedomluvím, ale když poslouchám, jak se někdo kolem mě baví, většinou už pobírám, o čem je řeč.
6. A jaké jsou největší nevýhody?
Vlastně všechny výhody mají i obrácenou stranu. Nastavení, jaké mají Italové, je pro mě jako introverta občas docela vyčerpávající, obzvlášť proto, že jsou pořád okolo (ať už fyzicky nebo před videohovor) nějací kamarádi nebo příbuzní. 😀
Vztah na dálku je občas náročný fyzicky, psychicky i finančně — teď během koronakrize o to víc. Nevíme teď, kdy se budeme zase moct vidět, před každou cestou musím jít na test, letadla nelítají tak často… A i mimo tuhle výjimečnou situaci je to náročné v tom, že spolu můžeme být vždycky v nějaký vyměřený čas a ne kdykoliv bychom chtěli. Zároveň přemýšlíme, jak a kde bychom spolu chtěli žít, což je v našem případě o dost náročnější, než když si dva lidi ze stejné země najdou byt a prostě se sestěhují.
No a k tomu je tu jazyková bariéra. S přítelem mluvíme anglicky, ale protože to není rodný jazyk ani jednoho z nás, občas nám chybí některá slova nebo jim přisuzujeme jiný význam, a to občas vede k pěkným nedorozuměním.
7. Kde se nyní (březen 2021) nacházíš ty a kde tvůj partner? Kdy se zase uvidíte?
Původně jsem měla v plánu být touto dobou na univerzitě v Indonésii, ale s covidem se všechny plány úplně obrátily naruby, takže jsem se nakonec na čas vrátila bydlet k rodičům do Prostějova. Přítel je teď v Miláně a doufám, že já se tam za ním dostanu během května.
8. V jaké zemi si dokážete představit společný život?
V Česku pravděpodobně ne — tady přítel většinu času nadává, že tu máme tempo di merda 😂 (špatné počasí). Je tu na něj moc zima, vítr a málo sluníčka. A prý i lidi jsou kvůli tomu počasí moc chladní a spí za pochodu.
Dokážu si představit život v Itálii, ale nevím, jestli konkrétně v Miláně. Oba bychom radši někam k moři. Vzhledem k tomu, že já můžu pracovat odkudkoliv a přítel je taky dost zvyklý se přesouvat, už přišla řeč i na Španělsko nebo jižní Francii. Tak uvidíme.
9. Jak jste se seznámili? Online nebo offline?
Seznámili jsme se v kempu v Itálii, kde přítel pracoval jako animátor a já tam jela na last-minute dovolenou po maturitě. Asi to byl docela osud, protože to byla jedna náhoda za druhou. Měla jsem v plánu to léto jet někam dobrovolničit, ale pořád jsem se nemohla rozhodnout, a tak jsem si řekla, že si nejdřív odjedu někam na pár dní vyvětrat hlavu k moři. Kamarádky se přidat nemohly, tak jsem na poslední chvíli zaktivizovala babičku a odjely jsme spolu za dva dny do Martinsicura.
S R. jsme se tam dali chvíli do řeči po jednom večerním programu a až poslední den, kdy měli mít animátoři volno, jsem na něj pár minut před našim odjezdem natrefila a rychle se ho běžela zeptat na jméno na Facebooku. Tak jsme si začali psát, o dva měsíce později jsem ho jela na pár hodin navštívit do dalšího kempu, kam se přesunul (já mezitím vyrazila na solo trip do Verony) a po létě za mnou poprvé přijel do Česka.
10. Jaké země jsi zatím procestovala a která tě nejvíc zaujala?
Ty jo, to je docela velký seznam. S našima jsme od malička jezdili v létě někam k moři — Chorvatsko, Řecko, Černá hora, Bulharsko, Rumunsko… S přítelem jsem byla na Maltě, v Maroku, Argentině a Uruguayi a sama jsem vyrazilla několikrát do Itálie a Slovinska.
Skoro pokaždé, když někam jedu, mám pocit, že ta země překonala všechny předchozí. Asi je to tím, že mám prostě ráda nové věci. Nejvíc mě to teď ale táhne zpátky do Maroka, které mi přišlo o hodně jiné, než jakákoliv jiná země. Architekturou, atmosférou, mentalitou, jídlem a počasím. Poslední dny obnovuju stránky ministerstva a číhám, až se konečně Maroko otevře českým turistům.
11. Pracuješ online. Ve které zemi se ti nejlíp pracovalo a kde zase odpočívalo?
Musím říct, že kdykoliv jsem někde v zahraničí, jakýkoliv můj pracovní systém a produktivita pokulhává. Většinou totiž na místě zůstávám 1-2 týdny a chci si to co nejvíc užít, takže je mi potom líto sedět někde na pokoji u počítače (a v kavárnách nebo na pláži většinou není reálný se soustředit nebo ani chytit dobrý internet).
Nejlíp se mi pracovalo asi ve Slovinsku na mém prvním sólo tripu, nejvíc jsem nervy ztrácela naopak v italském kempu. A třeba do Maroka jsem radši notebook ani nebrala a užívala si naplno poznávání okolí.
12. V čem vidíš největší přínosy tvého projektu Adelidea, přiměřeně pozitivní život?
Adelidea je projekt, který od svého začátku snad tisíckrát změnil téma i formát. V současnosti pod ním tvořím online programy, individuální konzultace a workshopy terapeutického psaní, meditací a relaxačních technik. Skrz to všechno se snažím ostatní holky inspirovat k tomu, aby žily svůj život autenticky, nesmiřovaly se s průměrem a žily podle vlastních pravidel, ať už to pro ně znamená cokoliv.
13. Perlička na závěr: Příspěvek z Instagramu
Na závěr nám Adéla poskytla úsměvný příspěvek ze svého Instagramu:
Díky cestování začínám chápat větu „všude dobře, doma nejlíp“. Miluju cestování. A k Česku mám spoustu výhrad, ALE. Čím dál víc si začínám uvědomovat věci, které mi z Česka a nebo konkrétně z domu na cestách chybí.
👉 Třeba papuče a zouvání bot.
👉 Nebo možnost bez překladače se zeptat na cestu z letiště.
👉 Koberce (prostě proč si někdo dá do ložnice ledový kachličky?). Což se prolíná s prvním bodem, protože tentokrát v Miláně klepu kosu od prvního dne, co tu jsem.
👉 Kofola.
👉 Narážky na české filmy. Bože, jak krásně by na jednu přítelovu větu jako odpověď seděla hláška z Marečku, podejte mi pero!
👉 Rychlovarná konvice. Nad její absencí žasnu kdykoliv a kdekoliv…
👉 Akceptování česneku.
👉 Česká asociálnost 😅 (Odpoledne s italskou rodinou doporučuje 0 introvertů z 10)…
/ Perlička z Milána na závěr:
– Přítel u večeře na svou mámu: Pamatuješ na něj? Marco, takovej menší, tmavý vlasy, vousy má.
– Já: *dusím smích* Marco, vousy, tmavý vlasy — tak teď jsi popsal absolutně jakýhokoliv Itala ever. /
A co vy? Dokážete si představit vztah na dálku? A mohou takové vztahy podle vás dlouhodobě fungovat? Okomentujte tento příspěvek a povězte nám vůj názor!
Líbil se vám rozhovor? Sdílejte jej tlačítky níže. Sledujte nás i na Instagramu a Facebooku, ať vám neuniknou další články.
Všechny ostatní díly tohoto seriálu najdete v sekci Rozhovory.
Žádné komentáře