Rozhovory

Blogerky prozrazují, jaký je život s cizincem: Klára Piaggio – “Chci své děti po česku naučit, že nic není zadarmo”

Je život s cizincem procházka růžovou zahradou nebo ne? Zajímá vás, jak to vnímají (nejen) české a slovenské ženy, co je trápí a co jejich partnery odlišuje od českých mužů? Zeptali jsme se jich na osobní zkušenost. Všechny ženy dostaly podobné otázky. Odpovědi byly ale různé, někdy i docela překvapivé.

V tomto dílu seriálu jsme si povídali s Klárou Piaggio. Klára na blogu My Pasta Story vypráví o životě mezi Švýcarskem, Itálií a Českem a o manželství s Italem. Věnuje se také tématům mateřství (má dva malé syny), kariéry a jejich skloubení. Společně s blogem spravuje sociální sítě: Facebook My Pasta StoryInstagram téhož jména.

1. Představ se nám a popiš, co ve svém životě děláš?

Klára Piaggio, její obličej na medailonkové fotce

Jmenuji se Klára a už 5 let žiji ve Švýcarsku s mým mužem Italem a dvěma syny. Před tím jsme žili v Miláně, Římě a na spoustě dalších míst, takže jsme takoví evropo-běžníci. Nedávno jsem spustila můj blog My Pasta story, na kterém sdílím autentické příběhy o mém životě napříč Itálií, Českou republikou a Švýcarskem a o mém životě s Italem. Spolu s mým mužem jsme toho prošli už opravdu hodně, každé místo mělo vždy něco do sebe a všude jsem prožívala radosti i peripetie, spojené s momentální osobní situací.

Byla doba, kdy mi chyběli přátelé, kteří by chápali, co jsem zrovna prožívala a se kterými bych to mohla všechno sdílet, takže jsem vše psala „do šuplíku“, abych se z toho někomu vypovídala. A nedávno jsem ten šuplík otevřela a spustila právě tento blog. Je to takové moje upřímné místo o tom, že tam venku není nic zadarmo. Nese podtitul Czech life with Italian flavor (český život s italskou příchutí), protože ať jsem, kde jsem, jsem pořád Češkou s Italem po boku.

Momentálně jsem na mateřské, ale předtím jsem pracovala v marketingu a PR, i když právě proto, že se pořád někam stěhuju, toho mám za sebou už docela dost různorodého. I to je vlastně bohatou studnicí námětů pro mé příběhy. Původně jsem vystudovala žurnalistiku, takže odtud to psaní jako koníček.

2. Odkud pochází tvůj partner?

Z Janova, Itálie.

3. Jak dlouho jste spolu?

Teď tomu bude čtrnáct let, svoji budeme šest.

Černobílá fotka Kláry s manželem v Paříži
Klára s mužem těsně po zasnoubení v Paříži

4. Co jsi ve svém životě musela kvůli partnerovi změnit? V čem ses mu musela přizpůsobit? Lituješ toho někdy?

Ani bych neřekla, co jsem musela změnit, začali jsme spolu chodit jako hodně mladí na dálku, takže mě náš vztah spíš ovlivnil v mých budoucích rozhodnutích. Určitě jsem díky tomu, že jsem s cizincem vždy více riskovala a pouštěla se do věcí, o kterých bych možná, kdybych žila jen v Čechách s Čechem nevěděla, ale kdo ví.

Vztah s cizincem je pro mě hlavně o kompromisu. Nikdy nemůžete ani nechcete zapomenout na to kým jste a nechcete to ani po partnerovi, takže musíte najít společnou cestu, která vás oba obohacuje a to je na tom to krásné.

Jediné, v čem jsem se opravdu musela přizpůsobit partnerovi, je jídlo. Česká kuchyně ho nijak neoslovuje a vzhledem k tomu, že jsme spolu žili celkem skoro 6 let v Itálii, jsem i já nakonec naprosto propadla jednoduchosti a čerstvosti italské kuchyně. Takže jsem tím vlastně jen získala. Česká jídla tak vařím, když není doma nebo si je plně užívám, když jsem v Čechách.

Pohled na Janov, v pozadí kostel a moře
Janov: město, které Kláře poprvé ukázalo pravou Itálii

5. Jaké jsou pro tebe největší výhody soužití s cizincem?

Kdybych bývala nenašla toho „mého“ cizince, určitě bych nikdy nemluvila italsky. Itálie mě totiž nikdy nijak extra nezajímala a začala jsem ji objevovat až při cestách do Janova. Takže výhodou je určitě to, že pronikáte do úplně jiné kultury. A není to jen nějakým pobytem, vy se sžíváte i s partnerovou rodinou a odhalujete jejich soukromí. To by se vám jinak nepoštěstilo.

Život s cizincem také stírá hranice. Ať žijete kdekoliv, už to pro vás není takový kulturní šok, protože se umíte snadněji adaptovat. Takový vztah vás totiž naučí být tolerantní, dělat kompromisy a být otevření skoro čemukoliv.

Strašnou výhodou je pro mě to, že jsem našla člověka, který se rád stěhuje, tak jako já, a díky kterému mluvím dennodenně cizími jazyky, na čemž jsem tak trochu závislá. O mém životě s cizincem se můžete dočíst tady.

Klára s manželem na pláži v objetí
S manželem na pláži

6. A jaké jsou největší nevýhody?

Myslím si, že pro většinu z nás, které se rozhodneme žít s cizincem, je nejtěžší skloubit rodinné tradice, na které jsme zvyklí z dětství tak, abychom byli oba spokojení. Dříve mě to trochu trápilo, ale od té doby, co máme děti, si to tak nějak přirozeně sedá a děláme oba maximum pro to, abychom vytvořili zcela nové tradice a zvyky, které jsou jen naše a jsem za to ráda. Cítím, že přesně tak to má být.

A potom samozřejmě jazyková bariéra s příbuznými. Už navždycky budu všem neustále tlumočit. Tedy alespoň dokud nedorostou moje děti a nepřeberou tuto roli za mě.

7. V čem se podle tebe liší italská výchova dětí od té české?

Ačkoliv se říká, že italské děti jsou nevychované, já si to tak úplně nemyslím. Tedy, jak se to vezme. Pokud mluvíme o malých dětech, řekněme do prvního stupně základní školy, rozmazlené podle mě až tolik nejsou. Italové extrémně milují své děti a dávají jim tom neustále najevo. Podporují je, tráví s nimi čas a považují je za součást rodiny při každé příležitosti: proto je vídáme v restauracích v pozdních nočních hodinách. Jsou zahrnuté láskou i dárky, ale zase bych neřekla, že jsou rozmazlované nějak moc nad rámec toho, jak jsou mohou být rozmazlené i české děti. 

Klára s dětmi na louce, v pozadí švýcarské hory
Klářina rodina si život ve Švýcarsku užívá.

Velký rozdíl ale podle mě přichází v období dospívání, to bych řekla ano, většina italské mládeže je rozmazlená. Rodiče se mohou předřít, aby svým dětem pořídili vše, co mají jejich kamarádi, k osmnáctinám je snad už automatické dostat auto a většina z nich je sponzorovaná a živená i po dobu studia na vysoké škole.

Vydělávat si brigádami při studiu, jak jsou zvyklí Češi, je hodně ojedinělé. Já sama chodila na nejrůznější náročné brigády od svých šestnácti, sedmnácti let, což mě naučilo hodnotě peněz. A stejný přístup chci jednou nastavit vůči mým dětem.  Hezky je po česku naučit, že nic není zadarmo.

8. Jak vypadá vaše výchova a jak fungujete se 3 cizími jazyky?

Nestudujeme knihy ani internetová diskuzní fóra. Vychováváme naše děti tak, aby věděly, že jsou nade vše milované a že se na nás mohou kdykoliv obrátit. Já jsem určitě ta, která je důslednější v dodržování pravidel. Snažím se ale, aby se děti nechovaly jako vycepovaní generálové, ale aby jejich výchova vzešla spontánně z modelu, který jim s mužem předkládáme. Asi tak, jako jsem byla vychovávaná já.

Co se týče jazyků, já mluvím s dětmi výhradně česky. Přestože manžel česky nerozumí ani slovo, mně by to ani jinak nešlo. Doma mluvíme jako rodina italsky a školku má zatím jen starší pětiletý syn výhradně německou. Skvěle přepíná mezi jednotlivými jazyky, i když uznávám, že poslední dobou jeho čeština trochu pokulhává, protože jsme letos bohužel neměli možnost trávit čas s českou rodinou.

Dávám mu ale čas, vývoj trilingvních dětí takový prostě je, každou chvíli vede jiný jazyk. Důležité je na ně nijak netlačit a nestresovat je. O tom, jak k takové výchově přistupuji jsem se rozepsala tady.

Klára na výletě, v pozadí přehrada či jezero a hory
Z evropských metropolí se Klára přesunula do přírody ve šýcarském kantonu Zug.

9. Nějakou dobu jsi žila i v Římě. Jak se ti tam líbilo?

Zatím jsem psala o mých začátcích v Itálii, což bylo v Římě, a popsala jsem mé římské čtyři roky života. S Římem mám velmi komplikovaný vztah. Mnoho lidí nechápe, že je život v něm extrémně komplikovaný a to i pro Italy samotné. Spousta lidí vidí krásné památky, skvělé jídlo… ano, je to super, ale tak na prodloužený víkend. Myslím, že abyste byli v takovém typu města spokojení, musíte se tam narodit a mít to prostě v krvi. A to já rozhodně neměla.

Zatím se tedy u mě na blogu dočtete o takovém mém „vyrovnání se“ s Římem, slibuju ale, že v budoucnu se tam objeví i pozitivnější příspěvky a doporučení. A taky doufám, že se tam po pandemii konečně vypravíme. Po pěti letech je na čase aktualizovat naše vzpomínky a odpustit mu. Pokud vás zajímá víc, tak si určitě přečtěte o mých čtyřech letech v Římě: první část, druhá část, Začátky v Itálii.

10. Žila jsi na severu i jihu Itálie. Dokážeš je srovnat?

Kdybych se někdy měla vrátit do Itálie, tak určitě do Milána. To je mému preferovanému způsobu života nejblíže. Je to město, které funguje, má skvělou centrální pozici, pracovní příležitosti a celkově je tamější život velmi snadný. 

Mé srdce je ale samozřejmě v Janově  už jen proto, že jsem tam před lety strávila svůj vůbec první italský měsíc. Bylo to město, které mi ukázalo Italy a italský způsob života. A ten tehdejší pocit už ve mně tak nějak zůstal. Jinak miluju Italské Alpy, Pugliu, Sardinii, Toskánsko… na dovolenou pojedu kamkoliv. Pro život mám ale trochu jiné nároky.

Pohled na podhůří Alp ve Švýcarsku
Do podhůří Alp se Klára s mužem přestěhovali přibližně před rokem.

11. Proč jste se nakonec rozhodli pro život ve Švýcarsku?

Tak, řekněme si to na rovinu. Pracovní nabídky ze Švýcarska se hodně špatně odmítají. Hlavně pokud jste světoběžník a čekáte rodinu. Byla jsem těhotná, když mému muži nabídli práci v Curychu. Počkali jsme do porodu a po šestinedělí nás stěhovací firma přestěhovala a já jsem za to vděčná. Italská města jsou s dětmi a kočárem hodně náročná, ve Švýcarsku je to všechno úplně o něčem jiném.

Je to tady naprosto ideální pro děti, myslím, že je to jedna z mála zemí, kde mají ještě absolutní volnost, aniž by se člověk bál, že se jim něco stane. Vlastně si dnes vůbec nedovedu představit, co bych dělala s dětmi v Římě nebo Miláně. Tady je prostě seberu a celé odpoledne trávíme venku, v přírodě. 

Klářino dítě na zelené louce v podzimním počasí
Švýcarsko vidí Klára jako perfektní zemi pro děti, kde se o ně rodiče nemusí bát.

12. Jak a kde trávíte Vánoce a Velikonoce?

Vánoce máme zatím každý rok trochu jinak. Před svatbou jsme je trávili každý se svými rodinami, po svatbě jsem poprvé trávila Štědrý den v Itálii a upřímně řečeno, strašně mi chyběla česká pohoda, zima a tradice. Potom jsme zkoušeli objet během dvoutýdenních svátků jak Čechy, tak Itálii, ale nakonec z toho byl jen neskutečný maraton, který nás unavoval a stresoval. Minulý rok jsem byla těhotná, takže to byl pádný důvod zůstat doma ve Švýcarsku a nikam se nehonit.

Letos nás tady zase zadržel covid. Jsem za to svým způsobem vděčná, protože si tím zavádíme naše česko-italské Vánoce  — cukroví, pasta, panettone, Ježíšek 24. večer namísto 25. ráno… Máme opravdu z každého něco a jsem za to ráda. Cítím, že jak my, tak naše děti mají právo na to, zažívat kombinaci obou kultur. V klidu.

Velikonoce moc nehrotíme. Tyto svátky vnímám spíše jako příchod jara, který může být oslaven kdekoliv. Určitě nesháním pomlázku, Italovi, který nikdy v Čechách nežil stejně podle mě nevysvětlíte, proč vám má našupat. Vajíčka ale zdobím, voskem, je to rodinná tradice, kterou ráda udržuji, vrací mě to do dětství. Takové momenty jsou, když žijete v zahraničí, velmi vzácné.

Zimní krajina ve Švýcarsku, v pozadí vodní plocha
Podobné nádherné fotky sdílí Klára na svých sociálních sítích.

13. Co miluješ z italské kuchyni? A co tvůj Ital z té české?

Já z Italské kuchyně miluju úplně všechno!!! Strašně rádi jíme a všem říkáme, že kdyby se ve Švýcarsku jedlo, jako v Itálii, byl by to tady bezkonkurenční ráj na zemi… Chybí nám tady čerstvé ryby a ovoce a zelenina, dozrálá na pořádném slunci. Miluju jakoukoliv pastu, můj muž zase pizzu. Koupil si novou troubu, která vám udělá pizzy jako v restauraci, takže máme sobotní pizza večeře a on na to pokaždé masíruje těsta už od pátku. 

Jinak můj Ital nedá dopustit na české pivo, domácí nakládané okurky,  pivní sýr a pražskou šunku.

Italská pizza, ležící na dřevěném stole
Také ve Švýcarsku si Klára s mužem umí udělat pravou Itálii.

14. Kdo z vás většinou vaří?

Samozřejmě já, protože musíme jíst třikrát denně. Velmi často se ale vaření chopí i on, ale víte, jak to je, může si vybrat, kdy se mu zachce… V každém případě to však vždycky stojí za to. Do každého jídla, které pro nás dělá, dává svoji duši a dokáže vše perfektně doladit tak, že se nám všem dělají boule za ušima. Nikdo mi nevymluví, že Italové mají cit pro jídlo zakódovaný v jejich DNA.

15. Chtěla bys něco doplnit závěrem?

Myslím, že je hezké zmínit, že z dálky se zdají všechna ta stěhování, práce v zahraničí, vztah s cizincem, jako neskutečná dobrodružství. Bez debat to vzrušující rozhodně je a spousta lidí po takovém životě sama touží. Spousta z nich si ale neuvědomuje, jak těžké začátky takového života jsou. Je to nelehká cesta, plná přizpůsobování se, stýskání si, neustálého začínání od začátku, řešení byrokratických problémů… Člověk si to, že prožívá něco jedinečného, často uvědomí až teprve zpětně.

Smějící se Klára na břehu jezera či přehrady

Ukázka z Instagramu My Pasta Story: Shrnutí roku 2020

Ať už byl jaký byl, nikdy na něj nezapomenu. Vlil mi do žil tolik lásky a štěstí, o kterém jsem ani nesnila. Rok 2020. Druhý syn, nové bydlení, luxus času stráveném jako rodina pohromadě. Takové vzpomínky na něj zůstanou, protože se vždycky vzpomíná jen v dobrém, to špatné odnáší minulost.

Čelili jsme výzvám, které nám daly zabrat, poznali jsme, jak umíme držet při sobě v těžkých situacích a poznali jsme, že vše není tak samozřejmé, jak se na první pohled zdá.

Tak se měj, 2020!

Poučme se a buďme vděční za zdraví a lásku, kterou okolo sebe máme. Jedině tak budeme neporazitelní!

Příspěvek z Instagramu.

Klářino dítě, zabořené ve sněhu až po pas, na pozadí voda a hory.

A co vy? Dokážete si představit trilingvní výchovu dětí? A byli jste už ve Švýcarsku? Řekněte nám o tom v komentářích!

Líbil se vám rozhovor? Sdílejte jej s přáteli. Sledujte nás také na Instagramu Facebooku, ať vám neuniknou další díly seriálu a nové články!

Všechny ostatní díly tohoto seriálu najdete v sekci Rozhovory.

Předchozí článek Následující článek

Líbil se vám článek? Přečtěte si také

Žádné komentáře

Zanechte svůj komentář