Rozhovory

Blogerky prozrazují, jaký je život s cizincem: Zuzana Mukumayi Filipová — “Stereotyp po africku? Buš, hliněné chýše a bezmocní lidé, prosící o pomoc”

Je život s cizincem procházka růžovou zahradou nebo ne? Zajímá vás, jak to vnímají (nejen) české a slovenské ženy, co je trápí a co jejich partnery odlišuje od českých mužů? Zeptali jsme se jich na osobní zkušenost. Všechny ženy dostaly podobné otázky. Odpovědi byly ale různé, někdy i docela překvapivé.

V tomto díle seriálu jsme si povídali se Zuzanou Mukumayi Filipovou. Zuzka několik let pracovala pro neziskové organizace v různých zemích světa, až se usadila v Zambii, kterou si zamilovala. Tam se také seznámila se svým současným manželem, se kterým má syna. Kromě toho Zuzka pracuje na částečný úvazek a také píše články nejen pro svůj web. Její stránka se jmenuje Your African Happiness (Tvá radost z Afriky), ale sledovat ji můžete i na Facebooku nebo na LinkedIn.

1. Představ se nám a popiš, co ve svém životě děláš?

Jmenuju se Zuzana (celým jménem to bude Zuzana Mukumayi Filipová) a už šestým rokem bydlím v Zambii. Do Afriky jsem se poprvé dostala před deseti lety s mým tehdejším přítelem a než jsem se usadila v Zambii, žila a pracovala jsem v Ugandě, Tanzánii a krátkou chvíli v Mongolsku, vždy s různými neziskovkami. Zambie byla pro mě srdcovou záležitostí, dvakrát jsem zkusila odjet, ale nikdy se mi to nepodařilo a vždy jsem se sem vrátila.

Výrazně namalovaná Zuzana Filipová na medailonkové fotce s modrým pozadím

Nyní bydlím se svým manželem, Chrisem, v druhém největším městě Zambie, Kitwe, a jsem doma s naším ročním Anthony Kryštofem, kterému říkáme AK nebo Kryštofek. U toho pracuju na částečný úvazek, píšu články do časopisu Sedmá generace. V srpnu 2020 jsem se rozhodla založit projekt Your African Happiness (Tvá radost z Afriky), protože mě vždycky bavilo psát. Tak jsem si konečně řekla, že zkusím následovat svůj sen. Když něco nezkusíme a nejsme ochotni riskovat, tak ničeho nedosáhneme!

Píšu o současné Africe, jak ji vidím já, o hledání štěstí a mateřství. Jeden z mnoha důvodů, proč píšu o Africe je i to, že spousta lidí neví, jaké to tu je. Sice je to tu v mnoha ohledech odlišné, ale ve výsledku je to normální život, jsou tu normální lidi, kteří mají stejné problémy, jako třeba Češi. I proto jsem rozjela seriál Afričeši, kde dělám rozhovory s Čechy, žijícími v Africe a z lidmi z Afriky, kteří žijí v Česku. Mým cílem je mít tolik rozhovorů, kolik je zemí v Africe (54+2).

Kromě psaní i hrozně ráda čtu a i proto mám na svém blogu část, věnovanou knihám. Bohužel zjišťuju, že spousta z nich zatím nemá české vydání. Pak taky miluju chození do přírody, což mi v Zambii hodně chybí. Chris zase tančí salsu a všechny možné latinsko-americké a africké tance, tak jsem s ním občas dřív chodila tančit, ale teďka bohužel nestíhám.

2. Odkud pochází tvůj partner?

Chris je Zambijec, přímo z Kitwe, kde žijeme. Jeho maminka byla z Konga, takže má půlku genů konžskou. Což se odráží v jeho citu k hudbě a tanci. 😊

3. Jak dlouho jste spolu?

4 roky.

Zuzana s manželem Chrisem, oba ve slavnostním oblečení, na pozadí stromy a bílý plot.

4. Co jsi ve svém životě musela kvůli partnerovi změnit? V čem ses mu musela přizpůsobit? Lituješ toho někdy?

Svoji sobeckost. Vždycky říkám, že nám to s Chrisem funguje proto, že se neustále učíme a zlepšujeme, co se vztahů týká. Při mém předchozím sedmiletém vztahu (s Italem) jsem si za celou dobu neuvědomila, že to není jen o tom, co chci já, a že je vztah práce. Vždycky to šlo samo od sebe, no, a když to přestalo fungovat, tak jsme se po dvou letech rozešli. A s Chrisem to máme přesně naopak, i po čtyřech letech mám pocit, že se stále učím — o sobě, o něm, o lásce, vztazích, mužích, ženách a celkově o životě. Přála bych si, aby mi tohle někdo řekl ve dvaceti. Že vztah je tvrdá práce a je normální, když si někdy nerozumíte či se pohádáte.

V Zambii jsou chlapi prostě chlapi, takže Chris se nepáře s tím mi říct, že jsem na něj hnusná, že jsem v něčem sobecká či že na něj mluvím, jako by byl malý kluk. Já si tyhle věci v dřívějších vztazích vůbec neuvědomovala a vždycky bylo po mém.

Tím vůbec nemyslím, že teď dělám vše, co chce můj Chris. U nás je to vždycky o sdílení, ať už práce v domácnosti (já třeba nesnáším uklízení!), péči o dítě, o volném čase, ale naučila jsem se být tolerantnější a víc přemýšlet o tom, jak se chovám a jak to může (negativně) působit na toho druhého. I když mě občas hrozně štve a v některých věcech se asi nikdy nepochopíme, tak jsem mu hrozně vděčná za to, že mě donutil sebezpytovat se a stát se (doufám!) lepším člověkem.

Zuzana a Chris na výletě, v pozadí mokřady.

5. Jaké jsou pro tebe největší výhody soužití s cizincem?

Já vlastně ani moc nevím, jaké je soužití s Čechem! Můj nejdelší vztah (a jediný vážný, kromě tohohle současného) byl s Italem. Nejdéle jsem s jedním Čechem chodila asi tři týdny, jinak se mi vždycky líbili cizinci. Většina výhod a nevýhod soužití s Chrisem je i o životě v Africe. Tady je, co mě napadlo (i když většina výhod i nevýhod má svou stinnou i světlou stránku):

1. Specificky s Chrisem mám prostě pocit, že je to chlap, který mě ochrání. Když na mě má někdo blbé komentáře (kterých je občas hodně, když jste bílá žena v Africe), tak mě hned brání. Když jsou v noci za barákem divné zvuky, tak to jde zkontrolovat. Když si jsem nejistá, tak chci, aby mi dodal sebevědomí. Vím, že to zní jako klišé, ale feminismus nefeminismus, myslím, že, ve výsledku každá ženská chce chlapa, který je silný, dokáže se rychle rozhodovat a brání vás za každou cenu. Neříkám, že Češi takoví nejsou, ale myslím, že Zambijci to mají o moc silnější: to, co znamená být mužem (a hlavou rodiny), jejich role zabezpečit dostatek (výdaje jako je jídlo, nájem atd.) a bezpečí rodiny.

Oslava 1. narozenin syna, v popředí narozeninový dort, vzadu balonky.

2. Já a Chris jsme černo-bílý pár, i když se snažíte být jakkoliv korektní, tak to prostě přitahuje pozornost, a bohužel to asi nebude nikdy úplně konvenční. V Africe, v Evropě, v Americe je to asi ještě úplně jiná story. A když k tomu přidáte nádherné namíchané dítě, tak jste vždycky středem pozornosti. Co mi přijde super je to, že náš Kryštof bude úplně jinak (ne)vnímat rozdíly mezi rasami, protože on je obojí. My dva si vždycky děláme srandu z rasismu, myslím, že když o rasismu otevřeně děláme vtipy, komentujeme naše zkušenosti, tak se tím rasové předsudky stírají a otevírá se diskuze.

3. Cizinci (většinou) nemají náš pověstný český pesimismus a tendenci na všechno nadávat. Chris je toho skvělým příkladem, vždycky se směje, nestěžuje si a když ho něco štve, tak se to hned snaží změnit (i když někdy až extrémně, například když si stěžuju, že máme často zapnutou televizi, tak jeho řešení je ji zabalit do krabice a říct, že žádnou televizi mít nebudeme 🙂 ). Já naopak tady ten českej charakter mám (snažím se ho zbavit, protože zrovna tato vlastnost není přínosem pro mě, ani pro nikoho jiného!), tak jsem ráda, že nám to Chris balancuje a směřuje mě trochu pozitivnějším směrem. To je jedna z věcí, kterou na Africe miluju, lidi nemají život, jak my v Evropě (běžné věci, jako elektřina a voda 24/7, rychlý internet, skvělá zdravotní péče, školy zdarma jsou tady nemyslitelným luxusem), ale smějou se mnohem víc, jsou často přátelštější a mají pozitivnější náturu.

6. A jaké jsou největší nevýhody?

1. V některých věcech přemýšlíme úplně opačně. Takže někdy se dostaneme do sporu kvůli něčemu, co já myslím dobře a on to pochopí jako urážku. Třeba se zeptám, v kolik bude doma, abych si naplánovala program s Kryštofem, věděla, jestli se budu moct vykoupat nebo udělat něco do práce. A on si to vezme tak, že ho kontroluju a chci, aby jen seděl doma. Nebo chci být milá a zeptám se, na co má chuť či do které restaurace by chtěl jít. A Chris to bere tak, že se nedokážu rozhodnout, že nevím, co chci a chce, abych byla samostatná, rozhodla se a na nic se ho neptala!

Těhotná Zuzana s Chrisem v tradičních afrických oděvech bílooranžové barvy.
V šatech z tradiční látky

2. Zambie je fakt daleko, k nám domů celkem tři lety, dva mezinárodní, jeden vnitrostátní. Zvlášť teď, kdy máme Kryštofa, je to asi nejtěžší pro mé rodiče, kteří si ho bohužel moc neužijí. Kromě drahých letenek i sama cesta není nic skvělého, když letíte sami s dítětem. Není to to samé, když bychom bydleli v Brně a babička s dědou ve Zlíně. A samozřejmě taky jazyková bariéra mezi Chrisem a mými rodiči, jsem zvědavá, jaké to bude, až je jednou potká. A Chris navíc ani nepije, tak nejužívanější česká bariéra na komunikaci — alkohol — nepomůže. 😊

3. Občas “chyba v překladu”. Přece jenom je angličtina můj druhý jazyk (zatímco v Zambii je to úřední řeč, tak Chris mluví anglicky odmala), takže občas něco řeknu špatně, vyzní to jinak, než jsem chtěla a vede to k nedorozumění.

4. Ještě mě napadá stereotyp, se kterým se občas setkáváme, a to ten, že jsou Afričani s bílýma holkama kvůli penězům. Jasně, jsou takové případy; ale nejsou takové příklady všude? Myslím, že pro holky, které jsou v Africe “nové” je hodně jednoduché spadnout do pasti pěkných chlapů, kteří umí skvěle mluvit a ukecávat (co slýchám od svobodných kamarádek, kluci v Česku by se mohli učit, co se týče prvních kroků a oslovení holek, které se jim líbí 😊). Najednou slyšíte, jak jste krásná, dokonalá, nádherná. Já vždycky říkám, že první špatné znamení je, když od vás váš nový milý očekává, že budete platit. V Africe platí chlapi! A s čím jsme se setkali třeba my? Už jen to, když se mě někdo zeptá, kdo z nás platí nájem (s Italem se nás na tohle nikdo neptat, říkám si asi proč…), jestli platíme věci napůl nebo kdo kupuje jídlo.

Chris se synkem Kryštofkem, teple oblečeni, na pozadí palma.
Chris a Kryštofek v zimě (červen a červenec), kdy teplota nad ránem padá až k 5 °C

7. Jak se ti žilo s Italem a jak se žije s Afričanem? Jaké jsou rozdíly a styčné body obou kultur?

Jako první mě napadá jídlo. Jak asi víte, kde jsou Italové, tam je výborné jídlo. Doteď mi chybí italská máma a děda a jejich úžasné italské jídlo. Naopak v Zambii je hlavní jídlo nshima, kukuřičná kaše, která se jí s masem a zeleninou. Chris je v jídle naprosto zoufalý, jeho nejoblíbenější večeře je rýže s mlékem a cukrem nebo chleba s vajíčkama. Řekla bych, že náš zambijský jídelníček by Italy asi zabil!

Za druhé, asi každý si vybaví koncept italského fešáka, který je prostě chlap. Zambijci to mají podobně, ještě víc, stejně tak to platí i s pěkným oblékáním nebo parfémy. I když konkrétně můj italský expřítel takový většinou nebyl, je to samozřejmě generalizace, ale myslím, že Italové a Zambijci mají tu mužnost více v krvi.

Za třetí mě napadá rozdíl mezi zkušeností života v Itálii a Zambii. My sice v Itálii žili asi jen čtyři měsíce, ale bylo to pro mě docela těžké. Tehdy jsem se naučila větu “Sto cercando lavoro” (hledám práci) a obcházela bary. Práci jsem dostala, protože jsem blondýna (nežertuji, můj šéf mi to pak i řekl) a Italové se mnou moc nemluvili, hlavně ženské, možná kvůli jazykové bariéře. Jediní lidi, kteří se se mnou přátelsky bavili, byli imigranti z Afriky (a samozřejmě kamarádi a rodina mého expřítele). V Zambii je mnohem jednodušší se bavit s lidmi (úřední jazyk je tu angličtina, takže to asi hraje velkou roli) a najít si kamarády.

Tisíce letících kaloňů na oranžově zbarveném ranním nebi.
Migrace kaloňů v národním parku Kasanka

8. Co jsi vystudovala, jak ses dostala k práci s uprchlíky a dobrovolničení ve světě?

Vystudovala jsem sociální antropologii a environmentální studia na FSS v Brně. K rozvojové práci jsem se dostala víceméně náhodou. Můj italský expřítel miloval Afriku a jezdil dobrovolničit do Keni už od osmnácti. Po roce, co jsme byli spolu, dostal svou první práci v Ugandě, já tam za ním jela na tři týdny na výlet. Tyhle tři týdny v Ugandě v roce 2010 byly mou první zkušeností s Afrikou. O půl roku později jsem dokončila bakaláře a odstěhovala se za ním do Ugandy.

Nejprve jsem si našla stáž s Charitou Praha a pak pracovala s italskou neziskovkou v úžasné části Ugandy: Karamoji. Tato práce se mi zalíbila, a proto jsem v ní pokračovala v Zambii, Tanzanii nebo Mongolsku. Mimoto jsem vždycky milovala cestování, takže to do sebe perfektně zapadlo. S uprchlíky to byla víceméně náhoda, dostala jsem tehdy práci v Zambii. Práce s uprchlíky byla ohromně naplňující, proto jsem s nimi pracovala i později v Tanzánii. O své zkušenosti z uprchlického tábora jsem napsala i třídílný článek na blog (zde).

9. Chybí ti tvá rodina a přátelé nebo jsi naplno spokojená v cizině?

Doma jsem v cizině, když se někde představuju, tak mě většinou ani nenapadne říkat, odkud pocházím. Samozřejmě mi chybí kamarádi, ale díky internetu je teď vše jednodušší. Co se týče rodiny, tak je mi teď líto, že si naši neužijí vnoučka, jak jsem řekla výše. Co mi občas chybí je české pečivo (nebo vlastně to italské), koprovka a procházky v lese. 😊

Tradiční africký oběd, zahrnující zeleninu, masovou směs a kaši.
Typický africký oběd

10. Co si často Češi o Africe myslí a není to pravda?

Takové ty stereotypy, že Afričani jsou líní a většinu dne stráví povídáním pod stromem. Realita je taková, že je tu mnohem těžší sehnat práci, takže spousta lidí dělá šíleně moc věcí zaráz a vlastně pracují mnohem víc, než jak by tomu bylo v pravidelné práci. Můj muž z domu odchází kolem půl osmé ráno a vrací se mezi šestou a sedmou, včetně soboty. V neděli pak pracuje “jen” odpoledne.

Druhý takový stereotyp je, že Afričani jsou s bílýma holkama kvůli penězům, o tom už jsem taky mluvila. Třetí, že všichni chtějí do Evropy. Zambijci jsou třeba dost vlastenci a nikam se jim moc nechce, doma je nejlépe.

Stereotypy o Africe se dají shrnout jednoduše: Afrika je buš, kde se prohánějí sloni a žirafy, lidi žijí v hliněných chýších, je tam hrozná chudoba a spousta nebezpečných nemocí. Lidi jsou bezmocní a potřebují naši pomoc.

Ano, v Africe jsou národní parky s těmito nádhernými zvířaty, ale je to jen jedna z mnoha jejích tváří. O tom, jak jsou tu moderní nákupní centra, krásné kavárny a restaurace, kvalitní nemocnice či školy se nemluví. Neříkám, že tu chudoba není, je tu, ale jsou tu i lidé, kteří se mají dobře a žijí tak, jako my v Evropě.

Zuzana si pochutnává na italské pizze se sýrem a zeleninou.
Pizza v Zambii

11. Jak vypadá zambijské školství a zdravotnictví? A jak zvládá stát covidovou krizi?

Zambie je plná rozdílů mezi chudými, střední vrstvou a bohatými. Tomu odpovídá i školství a zdravotnictví. Na vesnicích bohužel kvalita škol ani zdravotnických center není největší, existuje zejména nedostatek učitelů (či doktorů), materiálů, infrastruktura je většinou v ne moc dobrém stavu. Ve městech a pro střední vrstvu je to samozřejmě lepší a také tu existují výborné mezinárodní školy či nemocnice s kvalifikovaným personálem.

Co se týče covidu, tak Zambie byla údajně čtvrtá nejbezpečnější země na světě. První vlna tu proběhla relativně v klidu, nyní máme druhou vlnu, kdy se čísla zvyšují, ale nikdy (k 28.1.2021, pozn. red.) tu nebyl lockdown ani se nezavřely hranice. Věřím, že i druhou vlnu zvládneme relativně v klidu. Musím to zaklepat, ale prozatím jsme to covidové šílenství prožili relativně v klidu. Asi v tom hraje roli i to, že pracuji z domu a malý nerad jezdí autem, tak jsme tak jako tak většinu času doma.

Viktoriiny vodopády, na popředí zelené kapradiny.
Viktkoriiny vodopády

12. Co tě Afrika naučila? A co tě nejvíc překvapilo na její kultuře?

Větší trpělivosti a tomu, jak být více v klidu, nedělat si hlavu z věcí, které stejně nemůžu ovlivnit.Moje “první Afrika” byla Karamoja v Ugandě. Kmen podobný Masajům, kteří jedí kravskou krev s mlékem, nosí nádherné korále a tradiční oblečení. Taková ta stereotypní typická Afrika. Po příjezdu do Zambie před šesti a půl lety mě překvapilo, jak je Zambie “normální”, západnější. Píšu o tom na blogu (tady).

Naše rodina žije v druhém největším městě Zambie, takže ten život je o dost jiný než na venkově, ale já zažila díky práci obojí. Rok a půl jsem žila v uprchlickém táboře v Zambii, rok v Ugandě v domě bez elektřiny a rok v domě pouze s dešťovou vodou. Takže znám obě tváře Afriky.

Téma, které mě baví a které se snažím řešit i na svém blogu je běžná, každodenní Afrika z hlediska střední vrstvy, života ve městech. Tradiční zvyky a rituály mě moc neberou, nejsou totiž součástí života stále většího množství Zambijců, zvláště těch mojí generace.

Zuzana a Chris, stojící na kameni, v pozadí jezero nebo rybník.
Příroda kolem města, kde Zuzka s Chrisem žijí

13. Jak vypadá typická zambijská rodina? Jaké jsou v ní vztahy, jak bývá velká?

Liší se to vesnice versus město. Na vesnici je to většinou zhruba šest členů, ve městech řekla bych kolem čtyř, tak jako u nás. Nejčastější jsou jedno, dvě nebo tři děti. Je pravda, že tu více funguje rozšířenější rodina, než jen ta nukleární, ale třeba v našem případě to tak vůbec není. Zambijskou babičku a dědu už bohužel náš malý nemá, stejně tak se nevídá s tetou a strejdou. Takže jsme to většinou jen my tři, občas pět, když jsou u nás děti z Chrisova prvního manželství.

14. Jaké místo Zambie bys doporučila navštívit?

Zambie je známá kvůli Viktoriiným vodopádům. Ty jsou úžasné a rozhodně stojí za to. Kromě toho jsou v Zambii i úžasné národní parky (např. Národní park Jižní Luangwa nebo Kafue), takže pokud někdo jede do Afriky poprvé, musí vidět vodopády a zajet si na safari.

Moje oblíbená místa jsou ta méně turistická, která bych doporučila všem, kteří neradi jezdí tam, kde potkají spoustu dalších turistů. Například národní park Kasanka, kde se každý rok v listopadu a prosinci odehrává největší migrace savců na světě. Uvidíte zde miliony kaloňů, je to úžasný zážitek. Nádherná je také severní provincie Zambie, plná vodopádů, a záruka žádných turistů je téměř stoprocentní. Více o těchto místech v mém článku tady.

Zuzana s Chrisem a dvěma africkými přáteli, všichni v saku, Zuzana v šatech.
Ze zambijské svatby

15. Jaké jsou zvyky a tradice ve tvé oblasti?

Asi vás zklamu, je tady naprosto normální život a žádné “tradiční tradice” tu moc nejsou. Zajímavé jsou třeba zvyky v manželství, které nedodržujeme ani my, ani většina Zambijců našeho věku. I když je pravda, že se lidé mého manžela ptají, zda já tyto zvyky dodržuji. Tradičně je pánem domu, nepřekvapivě, muž, a jeho žena mu musí vykazovat náležitou úctu. Takže například když muži servíruje jídlo, tak si u toho poklekne a zároveň poklepe rukama v tradičním pozdravu.

Stejně tak ženy nosí tradiční “chitenge”, barevnou africkou látku, omotanou kolem pasu jako sukni (takže jí nejdou vidět nohy). A samozřejmě musí umět vařit. Já sice tradiční zambijskou nshimu vařit umím, ale nevařím ji. Přes den nám na oběd vaří paní, která nám pomáhá v domácnosti, večer nshimu vaří muž nebo pokud jsou rýže, těstoviny nebo brambory, tak vařím já.

A co vy? Jak by se vám líbil život po zambijsku a co vás na Zuzčině příběhu nejvíc zaujalo? Okomentujte článek a podělte se s námi o svůj názor.

Líbil se vám rozhovor? Sdílejte jej tlačítky níže. Jo, a sledujte mě na Instagramu Facebooku, ať vám neuniknou další díly seriálu a další články! Grazie e alla prossima!

Všechny ostatní díly tohoto seriálu najdete v sekci Rozhovory.

Předchozí článek Následující článek

Líbil se vám článek? Přečtěte si také

Žádné komentáře

Zanechte svůj komentář