Práce v Itálii II: Autentické příběhy tří krajanek

Tento článek volně navazuje na předchozí text ze série s názvem Práce v Itálii: Sny versus realita. Přinášíme vám jedinečné zkušenosti dvou Češek a jedné Slovenky, které se nám svěřily se svým osobním pohledem na italský pracovní trh. Každá jej přitom vidí v trošku jiném světle: Míša z Italského snu žije v Toskánsku, Denisa v regionu Emilia Romagna ve městě Bologna a Kačka na Sicílii.

Denisa Ivančinová (Bolognam): Posto Fisso a iné srandy

Moja reakcia na správy typu: „Čau, milujem Taliansko, rada by som sa tam presťahovala, je ťažké nájsť si prácu?“ – otvára sa mi nožík vo vrecku. Nie pre to, žeby som to niekomu nepriala, len ma už unavuje to neustále klišé o dolce vita. Opakujte po mne: dovolenka v Taliansku je niečo úplne iné ako reálny život. Keď som sa sem presťahovala po dvoch Erasmoch (jednom študijnom a druhom pracovnom), začal tvrdý stret s realitou. 

Napriek tomu, že som hovorila 5 jazykmi, medzi ktorými bola aj taliančina, moja jediná šanca na prežitie práca bola výučba angličtiny. Za posledných 7 rokov som prešla ako učiteľka a edukátorka školami súkromnými, štátnymi, športovými, vedeckými, premyselnými, Reggio jasličkami, jazykovými školami ako aj samotnou Univerzitou v Bologni, kde učím doteraz popri mojej hlavnej práci v Britskom inštitúte. 

Čo sa však za týmto zoznamom skúseností skrýva boli noci preplaklané do vankúša, miestami desivé pracovné podmienky, otrasné zmluvy, o ktorých keď som hovorila doma rodičom, nechápavo sa pýtali „a prečo tam ešte vôbec žiješ?“. Najťažšie akceptovateľným faktom pre mňa bolo to, že môj oddretý anglický univerzitný titul z 2016 zo Slovenska v Britsko-amerických štúdiách nie je dodnes rozoznaný talianskym ministerstvom školstva, čo je iba vedľajšie zistenie európskeho občana, ktorý sa v domnení, že harmonizácia EÚ univerzitného systému bolonským procesom z ’93 túto otázku dávno vyriešila, presťahuje do inej EÚ krajiny a snaží sa vysporiadať s trhom práce, ktorý je TOTÁLNE odlišný od nášho. Našťastie, už mám aspoň za tie roky zozbierané papiere a pečiatky v hodnote 500€, ktoré mi už iba stačí podať na talianske ministerstvo dúfajúc, že môj titul bude zrovnoprávnený s tým talianskym. Bola by som urobila lepšie, keby som medičasom vyštudovala ďalší titul v Taliansku? Určite by mi to trvalo kratšie. 🙂 

Nezrovnoprávnený titul je však iba jedna z mnohých odtienkov talianskeho pracovného trhu pre cudzinca; a to podčiarknem fakt, že som si myslela, že ako Európanka budem mať nejaký náskok v byrokracii pred neeurópanmi. Narazila kosa na kameň. Prvé roky života v Taliansku som platila zdravotné poistenie na Slovensku ako samoplatiteľ a to boli pálky. Samozrejme by ma v Taliansku stálo zdravotné poistenie menej, či ako samoplatiteľku, ako zamestnanca. Lenže, ZP vám nedajú, ak nemáte prácu na ASPOŇ dobu určitú. Bankový účet Vám otvoria len ak máte trvalý pobyt. A trvalý pobyt Vám dajú len ak máte stálu prácu. Takže začarovaný kruh. Márne sme si začali myslieť, že toto môže vyriešiť iba sobáš. No veru ani ten nie, Taliani sa poistili pred zelenými kartami tak, že ani sobáš s miestnym nevyrieši permanentný trvalý pobyt. Ten získate len po 5 rokoch platenia daní, alebo 5 rokoch manželstva. 

Líbí se vám, co čtete? Se 2 dámami z tohoto textu jsme si už dříve popovídali. Mrkněte také na:
rozhovor s Míšou Šticovou a rozhovor s Denisou Ivančinovou

Chválabohu som mala stále jednu a viac prác, nikdy som nemala v Taliansku hluchý moment kedy by som bola nezamestnaná, naopak. Ak sa niekam chcete ako cudzinec dostať, musíte makať desaťnásobne. A to nehovorím o mnohých stážach, ktoré som robila zadarmo, len aby som zvýšila šancu sa zamestnať, častokrát v inom obore.

Hoci sa to nepočúva pekne a ja sa naozaj nemám na čo sťažovať, Taliansko nie je voči Slovákom (ako aj inými Európanom) mimoriadne zhovievavé. Hoc sa jednalo o pár trápnych momentov, aj ja som sa stretla s diskrimináciou a ignoranciou. Slovenka? Pre veľké množstvo ignorantov (žiaľ aj vo vysokom talianskom biznis svete) je to nelokalizovateľná krajina niekde na ďalekom východe, občas sa im mihne na zreteli nejaké to Poľsko a Rumunsko, v lepšom prípade Československo či Slovinsko. Stalo sa mi aj to, že odo mňa na pohovore moja vtedy budúca talianska šéfka žiadala príšernou angličtinou, aby som nehovorila študentom odkiaľ som, predsa len učím angličtinu a Slovensko nie je anglofónna krajina. Nič pre slabé povahy. Nechcem definovať taliansku pospolitosť stereotypne, pretože mám samozrejme aj vynikajúce skúsenosti a spomienky na úžasných kolegov, ako aj nadriadených a verím, že budúcnosť bude aj vďaka mojim niekoľkoročným prebíjaním sa a nadobudnutou hrošiou kožou už iba ružová.

Poďme ale k veci – zmluvy. To, že skončíte vysokú a podpíšete ešte pred promóciami zmluvu na dobu určitú, či neurčitú je v Taliansku utópia. Zreteľne vidieť na miestnej spoločnosti, že štandardný vek na založenie rodiny je 40/50+. Dôvodom je práve situácia zamestnaniaschopnosti. Samotní Taliani naháňajú najlepšie zmluvné podmienky s chladnou hlavou (to, čo vás baví alebo by ste chceli robiť je sekundárne, to čo je najvýhodnejšie zo zmluvného hľadiska je primárne).

Príklad: máte vyštudovanú scénografiu, ale hovoríte plynulou nemčinou, nájdete job v logistike ktorá sa venuje rakúsko-talianskemu trhu a ostanete v úplne inom odbore, ak máte šťastie  na zamestnávateľa na najbližšie roky. Ja som sa takto asi najďalej od svojho reálneho odboru dostala v jasliach. Bola som tam ako bilingválna vložka, ale o pedagogike pre vek 0–3 som sa učila v teréne, s čerstvým certifikátom na výučbu dospelých z Cambridge University CELTA vo vrecku. V danom momente to bola najlepšia práca, aká sa mi mohla prihodiť, relatívne ďaleko od môjho reálneho targetu.

V Taliansku existuje nirvána menom posto fisso – zmluva na dobu neurčitú (tempo indeterminato). Tento typ zmluvy však možno dosiahnuť chronologicky niekoľkomesačným predlžovaním zmluvy na dobu určitú (tempo determinato). Tuším maximum mesiacov, kedy môže zamestnávateľ takto ťažiť zo zamestnanca je 36 mesiacov, po ktorých buď presedláte automaticky na dobu neurčitú, alebo vás prešibaný zamestnávateľ vyhodí a nahradí iným nováčikom, na ktorom aplikuje to isté. To sa nepočúva úplne sladko, že? 

Každopádne, podpis zmluvy na dobu neurčitú je emočný moment, kedy môžete začať zvažovať kúpu nehnuteľosti, kreditnú kartu, hypotéku. Aj toto posto fisso má dve varianty – štátnu a súkromnú. Vo všeobecnosti ak dosiahnete posto fisso vo verejnej správe, ste nevyhoditeľní až do dôchodku. Checco Zalone o tejto tematike natočil perfektnú komédiu Quo Vado, kde likvidujú úrad verejnej správy a ponúkajú mu šialené odstupné. On však sabotuje všetky pokusy o jeho vyhodenie, lebo posto fisso má oveľa väčšiu cenu. Je to jednoznačne film, ktorý perfektne vystihuje taliansky sen.

Úspech je posto fisso samozrejme aj v súkromnej firme či korporáte, no predsa len sa môže stať, že súkromník zo dňa na deň skrachuje či zavrie krámek. Ako sa to stalo mne. Dva mesiace pred tým, než som mala podpísať sľubovanú zmluvu à la posto fisso a po rokoch odmakaných pre rodinnú firmu, neexistujúcich večeroch a pracovných sobotách proste zatvorili biznis. Ja som v tom momente poprvý krát vyhľadala psychológa. 😀

V tomto životnom období som nadobudla nový pohľad na celý môj život v zahraničí. Prestala som riešiť večné naháňanie sa za zmluvami, ktorému som podriadila založenie rodiny či kúpu nehnuteľnosti. Moja odpoveď na otázku ´čo očakávate od tejto práce´ na každom pohovore bola posledné roky: posto fisso. Pochopila som, že na to, aby som sa načisto nezbláznila, musím prestať očakávať od krajiny so 60 miliónmi obyvateľov a úplne iným pracovno-politickým systémom fungovanie ako na 5miliónovom Slovensku, kde má človek naliňajkovaný pracovný život od vysokej školy po dôchodok. Ľudovo povedané – prestala som riešiť. Brala som, čo bolo. Pracovala som ako drak, stále aspoň v dvoch prácach, ak nie rovno v troch. Vzdelávala som sa. Naháňala som doplnkové kurzy na univerzite, stáže, projekty, doučovanie. Networkovala som. Nezastavila sa. A to prináša ovocie. A tak si drahí moji viete nájsť prácu v Taliansku. Dolce vita začína v momente, keď si ju sami vytvoríte tvrdou prácou, mimoriadnou flexibilitou, mentálnou elastickosťou a hlavne otvorenosťou voči inej kultúre, ktorá častokrát nechápe a diskriminuje hoc aj nechtiac vašu vlastnú. Od roku 2017 som si robila štatistiku pre vlastnú zvedavosť. Poslala som za 5 rokov 230 CVčiek. Odpísali na 40. Reálne ma pozvali na 13. Z tých 13 som pracovala pre 5. 

Nedám na život v Taliansku dopustiť. Ale určite nemôžete očakávať že tu zosadnete z Vespy so životopisom v náručí a vrhnú sa na Vás headhunteri. Na pol ceste Vám tu vespu ukradnú, a je len na Vás, či tie životopisy nespláchnete v záchode, neotočíte sa na podpätku a odídete trebárs do Nemecka, kde zarobíte raz toľko za menej polien pod nohami. Stojí Taliansko za túto drinu, preplakané noci, vypotenú cestičku k sladkému životu? Na to si musíte odpovedať sami.

---

Míša Šticová (Italský sen): Sny versus realita aneb Moravačka hledá štěstí v Toskánsku

Psal se rok 2012 a mně zničehonic došla zpráva, která kompletně změnila můj život. Jelikož na náhody nevěřím, vím, že to tehdy byl osud. Zpráva mi přišla od mé kamarádky, která v té době pracovala na toskánském pobřeží, v restauraci kempu Albatros.

Jelikož jsem v té době v mém kariérním růstu byla mírně zaseklá – pracovala jsem tehdy v takové malé hospůdce, a asi pochopíte, že čepovat pivo a smažit topinky nebylo zrovna to, co jsem si po studiu Hotelové školy se zaměřením na cestovní ruch představovala. Na druhou stranu mi i tato práce pomohla se do Itálie dostat, protože hospůdka byla poměrně rušné místo, kde jsem se musela opravdu otáčet. A taková vlastnost se vám v italské ristorante opravdu více než hodí!

Před 10 lety jsem tedy poprvé sbalila kufr, zamávala milované Moravě a vydala se za mým Italským Snem. O životě v Itálii jsem totiž spřádala sny už jako malá holka. S prarodiči, rodiči i tetami a strýci jsme pravidelně v létě vyjížděli na Apeninský poloostrov, a já už tehdy nahlas snila o tom, jak se do této úžasné země jednou přestěhuju (více o mně na mém webu).

Tady máte jasný důkaz, že sny se plní. 🙂 A musím říct, že prvních 5 let to byla opravdu snová jízda! Na začátku jsem totiž pracovala v této restauraci jen na letní sezóny. Měla jsem také úžasnou pracovní směnu od 16:30 do 23:30, takže přes den jsem si mohla užívat pláže, moře, výletů do okolí, no a v noci zase italských diskoték s partou amici. Tehdy v Albatrosu pracovala spoustu Čechů, takže to mělo pohodovou atmosféru, která byla samozřejmě okořeněná Italy a italštinou. 🙂

Druhý rok přišel do cesty i můj Ital, pořád jsme spolu, a já si k němu postupně začala vozit zubní kartáček, pyžamo, cetky… až jsem tu byla nastěhovaná celá. 🙂 Jak jsem vzpomínala, do roku 2017 to byla opravdu dolce vita. Pracovali jsme od března do konce září, v zimě hodně cestovali a užívali si pohody. Teď toho trošičku litujeme jen z toho důvodu, že kdybychom tehdy ty tvrdě vydřené peníze investovali, nemuseli bychom řešit to, co teď řešíme.

Pro mě osobně byly letní sezóny naprostá paráda – pro Itala už méně, protože jako provozní podniku byl v práci durch celou sezónu. Žádný den volna, pauza 2 hodiny na oběd, to mu někdy vyšlo. Už tady se mi vybavovala slova jednoho štamgasta, který mi při mém odjezdu z Moravy do Itálie v roce 2012 říkal, ať si na Italy dávám grande attenzione, že jsou to v italské gastro pěkné galeje, atp.

No, musím s rukou na srdci říct, že teď už vím, protože jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži, že jeho slova nebyla daleko od pravdy. Během letní sezóny je z 98 % pravidlem pracovat dejme tomu od dubna do října bez dne volna. K tomu si vezměte, že se v takovém podniku opravdu nalítáte, doslova jako ten hadr na koštěti! Itálie je mekkou jídla a turismu, takže si asi dovedete představit, kolik lidí se tady v restauracích protočí. V tehdejší restauraci jsme během 4hodinové směny obsloužili až na 800 lidí a v září už jsem upřímně měla chuť střílet do okolí. 😆

A to nebudu ani zmiňovat smlouvy, které jsou vám pro tyto, bohužel nejen sezónní práce, nabídnuty. Právě tohle byly hlavní důvody, proč jsme se rozhodli se s cikánským stylem života rozloučit. Přestože musím říct, že mi to trošku chybí, ale mému tělu a nervům už méně.

Tímto se každopádně dostáváme k druhé, neméně hezké stránce života v Itálii. Jakmile jsem se přestěhovala nastálo, zůstala s Italem ve vnitrozemí s rozhodnutím nedělat už sezóny a začala si hledat práci na celý rok, přišla má první menší osobní krize.

Všichni dosavadní amici, které jsem si našla, se po sezónách vraceli do svých domovů, a mně časem přítomnost Itala přestávala stačit. 🙂 Můj italský osud zachránila práce v novém podniku u nás v městečku Figline Valdarno. Našla jsem si tam bandu skvělých lidí, s kterými jsme amici doteď. 

To bylo v roce 2019. Amici mám sice stále stejné, ale ani na tomto místě už nepracuji. Následně jsem vystřídala ještě několik podniků, vloni jsme podnikli další pracovní sezónu na pobřeží, ale i ta mě přesvědčila, nebo vlastně nás oba, že tohle už není niente per noi/nic pro nás.

Nedokážu už upřímně tolerovat pracovní režim Italů, jejich směšné pracovní podmínky i smlouvy, kdy je vám často ½ částky vyplácena načerno. Už nemám nervy na dohadování se o 1 ubohém dni volna, na neustálé změny pracovních rozvrhů, noční směny, svátky atp.

NO, grazie mille! Pěkně si to nechte. 🙂 Proto jsem už v roce 2019 při práci po nocích makala na mých dalších snech, studovala kurzy, tvořila si web, blog atp., až se zrodil Italský Sen.

Dnes, 16. září 2022, opět začínám novou kapitolu mého života. Otvírám si živnost na práci v online světě, italská gastronomie je stále mou vášní, ale už jen prostřednictvím projektu Italský Sen. Věnuji se psaní, sociálním sítím, poznávám úžasné ženy podnikatelky a pevně věřím, že to bude stačit, abych se už do italské gastronomie nemusela vrátit. Dost možná by to totiž mohlo znamenat útěk z Itálie. 😁

Berte per favore ohled na to, že já tu pracovala pouze v gastru, přestože v rozličných podnicích. Ale upřímně, ono to celkově není žádná sláva. Však se sami přesvědčte při čtení dalších příběhů nás utečenců do Itálie. 🙂

Při sepisování na toto téma jsme s Míšou z Itálie v Brně zjistily, že téměř všechny Češky a Slovenky žijící v Itálii jsou buď ženami v domácnosti nebo podnikají (alespoň ty, které v online vodách známe my).

Už to může stačit k udělání si obrázku o pracovní situaci v Itálii. Jedná se o někdy frustrující cestu, nejednou jsem ronila slzy, co tohle je sakra za dolce vita italiana? Já se ale rozhodla to nevzdat a hledat nové a jiné cesty, abych si ten svůj Italský Sen stále mohla opečovávat a pracovat na něm ke své osobní dokonalosti.

A takové vyplněné Sny přeju i vám. Ať už jsou Italské či nějaké jiné.

Arrivederci, amici

vaše Míša z Italského Snu

💛

---

Kateřina Proftová (Sicílie podle Katy): Bez známých si o vás nikdo neopře ani kolo

Když jsem v roce 2004 omylem skončila v Itálii, tak jsem se aspoň zapsala na místní univerzitu s tím, že to mi pomůže se pak pracovně uchytit. To jsem ještě nevěděla, jak to opravdu v Itálii funguje. Pokud si chcete najít práci, ať je to v jakémkoliv oboru, tak buď jste úplnou hvězdou, někdo s mimořádným talentem nebo nadpřirozenými schopnostmi, nebo musíte mít příbuzné či známé, kteří buď sami v tom samém oboru pracují, nebo někoho vlivného z něj znají. 

Po bakaláři ve Florencii mi došlo, že nějaký titul je mi v Itálii k ničemu a tak jsem si přibrala kurz pro průvodce, díky kterému jsem získala italské oprávnění v Itálii provázet a balík spousty nových znalostí. Jenže to se psal rok 2009. Rok velké celosvětové krize, kdy velký tahoun Italského turismu, tedy Amerika, šla do krize a s ní i celá Evropa. Pracovaly jen ty moje kolegyně, které buď mluvily plynně minimálně 3 cizími jazyky (a italština se do toho nepočítala, to je přeci jejich mateřština), nebo uměly rusky. Nikdo jiný se prací průvodce nemohl uživit. Pár let na to se do řady těch štastných přidala ještě polština. 

Takže já s italskou univerzitou a průvodcovským oprávněním na angličtinu a češtinu jsem byla bez práce. I když jsem do té doby byla přesvědčená, že Florencie bude navždy mým domovem, najednou všechny plány padly. Ani moje česká hotelovka v Mariánkách nepomohla. Většina Italů se na nás totiž stále dívá jako na východ Evropy, a to přinejlepším. Často se ptají, jestli jsme z Balkánu, nebo si myslí, že jsme blízko Ruska. Z toho plyne i hodně dalších předsudků a nedorozumění. 

Odmítla jsem představu života uklízečky, což byla asi jediná práce, která se v tu dobu nabízela pro holku z východu (byť s Italským titulem), a odešla jsem do Londýna. Do chudé Itálie jsem se už nikdy, ale opravdu nikdy nechtěla vracet. Zůstala mi po ní taková hořkost velké snahy (během 5 let jsem se naučila od nuly perfektně italsky), která ale nebyla k ničemu.

Jenže člověk míní a život mění a já se po 3 letech života ocitla opět v Itálii a opět to nebylo mojí volbou. Navíc úplně na samotném jihu, v rurální Sicílii. Ani tady nebyly pracovní začátky lehké. Naštěstí Siciliané nemají předsudky k cizincům a když se řekne Praha, tak to už jim něco trošku říká. V hlavě jim začne blikat světélko Evropa, i když nám často a rádi neustále přezdívají Cecoslovacchia. Prahu ani nedokážou přesně zařadit. Patří do Česka nebo do Slovenska?

Pracovně se mi tentokrát poštěstilo. Mám totiž přes známé ty správné známé. Bez toho, i když jste sebešikovnější, si o vás nikdo neopře ani kolo. V mém oboru průvodcování, pokud bych svou práci nedělala tak, jak mám a lépe, než ostatní, tak už druhou šanci nedostanu. Ale bez té první šance bych se nikam nedostala. Ne, to se opravdu stále v Itálii nezměnilo a asi ani nikdy nezmění.

A co vy? Zajímá vás něco dalšího k tématům, která dámy nakously? Ptejte se pod článkem.

Zaujal vás článek? Sdílejte jej s přáteli!

Amici, sledujte nás i na Instagramu a Facebooku, kde najdete další zajímavosti z našeho světa.